O kriminalistice

Na této stránce se budu snažit postupně šířit povědomí o jedné z vědních disciplin, která je zvláštní hned v několika směrech.

Nástěnka - kriminalistika

Kriminalistika přiznává, že nevznikla jako “čistokrevná” věda, tzv. na zelené louce, ale že do sebe nasála poznatky mnoha dalších věd. Učebnice kriminalistiky obvykle zjednodušují, že to jsou především na jedné straně vědy technické, na druhé straně přírodní. Je a není to pravda, pokud použijeme jen to nejstručnější dělení vědních oborů.

  Nic proti tomu, že vysokoškolské učebnice a ucelená vědecká díla vycházejí se zpožděním, po letech od vzniku nového poznatku. Ono to ani jinak nejde. Faktem ale je, že přesně tak, jak kypí bouřlivý vědecko-technický rozvoj (aniž si ve skutečnosti uvědomujeme), tak rychle jsou dnes do praktické kriminalistiky vtahovány všelijaké další poznatky z oboru kybernetiky, matematiky a vůbec. Nechytejte mne prosím za slovo a nesnažte se mne přesvědčit, že i namátkově zmíněné vědy nelze podřadit pod vědy”technické” nebo “přírodní”. Jasně, všechno lze. Chtěl jsem tím jen vyjádřit to, co jsme prožili například v posledních 15 či 20 letech. Co jsme věděli na začátku 80. let minulého století o KRIMINALISTICKÉ genetice, o KRIMINALISTICKÉ počítačové kriminalitě, o KRIMINALISTICKÉ videodokumentaci atd.? Nic. A přesto to dnes jsou naprosto legitimní pojmy, mající jak v kriminalistické teorii, tak praxi, svoje naprosto jasné opodstatnění a místo.

  Když už jsem nakousl a slovně naznačil, že rozlišuji mezi “vědeckou” a “praktickou” kriminalistikou, tak je to holý fakt a je to jedno z mých dalších životních poznání. Vždy a za všech okolností jsem se snažil, když už jsem něco napsal, aby to mělo nějaký význam pro praxi. Možná to bylo i tím, že jsem nebyl obdarován až tak dokonalých teoretickým myšlením či schopností udělat z hmatatelné věci vědeckou teorii a navíc ji popsat slovy, kterým rozumí jen někdo a které chápe jen hrstka skutečných vědátorů. Prostě, nedokázal jsem se bez problému pohybovat na vědeckých obláčcích. V tomto směru použiji příklad, kterému ale možná bude rozumět jen zasvěcená skupina lidí. Současně tím vyjádřím své poděkování člověku, kterého znám dobrých 35 let a se kterým se různě potkáváme v dobré i zlém (a také hádáme). Mým prvním “kriminalistickým učitelem” (musím ovšem doplnit, že učitelem na poli kriminalistické teorie) byl Viktor Porada. Úmyslně neuvádím jeho tituly, protože ani on už se je všechny nemůže pamatovat. Viktor je skutečně nedostižným příkladem, jak lze z naprosto jednoduché věci udělat vědeckou teorii. Zaplať pánbůh, že tací lidé existují.  A právě na něm chci dokumentovat, že já jsem pravý opak a celý život jsem se o to i snažil.

  Proto tak moc dbám na to, abychom rozlišovali mezi vědeckou a praktickou kriminalistikou.

  A když už jsme u té kriminalistiky. Stále častěji - jak dochází k prolínání kultur a jimi užívaných jazyků, právních systémů, jak dochází ke sbližování legislativních norem atd. - se začínají míchat pojmy kriminalistika a forensic science. Není to jedno a totéž, i když dokonce i někteří naši současní teoretici v tom mají chvílemi zmatek. Tak i tom tady bude časem řeč. Není to zase tak moc složité, udělat si v tomto pojmosloví jasno.

  Jasno v pojmech. To mi navozuje další myšlenku. Už naši předchůdci, kteří stáli u zrodu Kriminalistického ústavu (jemuž bude v roce 2008 rovných 50 let), si uvědomili,  že mají-li se mezi sebou domluvit kriminalisté, prokurátoři či dnes státní zástupci, soudci, soudní lékaři a další znalci, též advokáti a další subjekty působící v procesu vyhledávání a dokazování trestné činnosti, že k tomu musí existovat jednotná kriminalistická terminologie. (Mimochodem, po letech ke stejnému poznání dospěli lidé organizující European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI); pracují na projektu multilinqua.)

Vytvoření odborné terminologie je v každém vědním oboru alfou a omegou, ale je to proces na léta a je de facto proces nekonečný. Mluvím o tom v tomto okamžiku jen proto, že jsem byl u re-edice nepřekonatelné publikace, kterou vydal již v roce 1961 Kriminalistický ústav, a jež získala titul “Kriminalistická příručka”.

Oni vlastně byly vydané příručky dvě - první byla velmi zhuštěnou metodickou pomůckou pro tehdejší kriminalisty a vyšetřovatele, byl to jakých manuál nejnutnějších znalostí a dovedností, důležitých pro práci na místě činu. Vyšla v roce 1961 a pak ve druhém vydání v roce 1967. Za dobu od jejího 2. vydání bylo učiněno mnoho pokusů o napodobení. Z mého pohledu se to nikdy už tak dokonale nepovedlo, i když sám jsem se o to také pokusil. V roce 2007 jsme ve spolupráci s prof. Miroslavem Protivinským vydali publikaci s názvem “Praktická kriminalistika”. Před námi se o něco podobného pokusil Jan Chmelík se svou rukovětí kriminalistiky. Snad lze připustit, že zmíněnou příručku v jistém směru nahradili instrukce ke kriminalistickotechnické a expertizní činnosti SNB (vydané v roce 1979), jenž obsahovaly kromě závazných pravidel také jejich vysvětlení. Toto ojediněle napsané dílo (vlastně interní akt řízení) přežilo 20 let, a i když bylo smáznuto revolučními aktivisty, kteří přišli na vnitro, a pro které bylo všechno, co mělo přívlastek „SNB“, něco jako červený hadr pro býka  v aréně, v praxi se tajně používalo dál mnoho let, než byly vydány Závazné pokyny policejního prezidenta č. 100/2001. Ale to už utíkám do detailů.

Problém byl nejspíš v tom, že za uplynulá desetiletí vzniklo tolik nových poznatků, bylo napsáno tolik odborných statí, mnohonásobně vzrostl počet zákonů, vyhlášek a interních aktů řízení, že není v silách kohokoliv kompilovat miliardy bitů informací (ať se taky vyjadřuji vědecky), do stručné příručky. To prostě nejde bez obrovského zjednodušení či vynechávání podstatného. Tak či onak, zjednodušování možné je, existují výborné pomůcky, kde je v pár desítkách grafů a schémat vysvětlené třeba celé trestní právo procesní, ale to znamená mít hodně nastudováno z jiných knih, aby čtenář mohl takovou pomůcky používat.

Druhý svazek Kriminalistické příručky byl nazván „obrazová a terminologická část“. Obsahoval asi 3,5 tisíce nejrůznějších vyobrazení člověka, předmětů a věcí, se kterými se denně setkává a vše bylo do nejmenších podrobností popsáno přesnou terminologií, která vycházela z platných norem nebo přímo konstrukčních výkresů předmětů. Tato příručka vyšla rovněž ve dvou vydání. Pokud bylo později zjištěno, v žádném jiném policejním sboru na světě nebylo nic podobného vytvořeno. Z pozdějších let znám několik podobných publikací (obsahují řadu jiných vyobrazení, nikoliv jen zaměřených na místo činu a trestnou činnosti) vydaných v Americe, ale tam je nejspíš připravovaly týmy profesionálů v profesionálních redakcích. My na to byli tři. Taky nám re-edice trvala i s vydáním 8 let. Jednou o tom napíšu román.

No, a právě tento druhý svazek příručky v kriminalistické praxi chybí. To vím už mnoho let. Ačkoliv bylo druhé vydání vytištěno ve 20 tisícovém nákladu v českém a 10 tisícovém nákladu ve slovenském jazyce, zem se po nich slehla. Mají ji už jen staří služebníci, či si ji odnesli do důchodu všichni, kdo mohli. A tak nosím v hlavě vizi, že ji jednou vydám znovu, třeba v elektronické podobě. Po mém odchodu z ústavu se trošku věci komplikují autorskými právy, ale všechno je řešitelné. Jen zadarmo se takový projekt udělat nedá.

O kriminalistice v tomto okamžiku dost. Něco si nechám na příště.

Zobrazeno: 16,829 x