Na svět přišla publikace o kriminalistické balistice
29. Leden 2010 - Zobrazeno: 10,836 x
Z tiskové zprávy ze dne 15. 1. 2010: Poprvé v československé a české historii vychází monografie o kriminalistické balistice. Tato moderní interdisciplinární věda je účinným nástrojem při řešení mnoha otázek, kterými se zabývají orgány činné v trestním řízení, ve společensky nejzávažnějších a veřejností nejsledovanějších případech, kdy pachatel použil střelnou zbraň. Kniha je určena zejména studentům právních věd a kriminalistiky, soudcům, státním zástupcům, kriminalistům, policejním technikům, ale i pracovníkům médií, kteří chtějí profesionálně komentovat trestněprávní kauzy, při kterých se střílelo.
O prvenství by se možná dalo diskutovat, ale je pravda, že v takovém rozsahu a ucelenosti zde ještě kniha o kriminalistické balistice nevyšla. Však už byl také nejvyšší čas, že - pokud jde o publikační aktivity -, dal o sobě Kriminalistický ústav Praha zase vědět. Stalo se tak díky práci několika jeho pracovníků, kteří vytvořili publikaci nazvanou KRIMINALISTICKÁ BALISTIKA. Publikaci připravil kolektiv, který vedl plk. Ing. Bohumil Planka, CSc., v němž bylo zapojeno i několik odborníků působících mimo ústav.
Docela si ještě pamatuji, když před nějakými pěti či šesti lety přišel prof. Jiří Straus z Policejní akademie ČR s prosbou, abych souhlasil s autorskou spoluprací jednoho z pracovníků ústavu na jím připravované kriminalistické monografii a odcházel s projektem na novou ucelenou „jednotnou řadu kriminalistických publikací“, kterou jsme spolu vymysleli a hned se také dohodli na spolupráci. Tak začala řada, v které zatím vyšly tituly Trasologie a Daktyloskopie, a nyní Balistika. A taky si pamatuji, když jsem tento projekt mezi pracovníky ústavu oznámil, že Bohouš Planka byl mezi prvními, kteří se do práce na této publikační řadě okamžitě zapojili. Myslím, že sám byl nakonec překvapen, že od té doby uplynulo dlouhých pět let, jak mi sám přiznal. Kdo ale někdy dával dohromady vskutku originální autorské dílo, které není možné opsat odjinud, jak je to dnes praktikováno na většině vysokých škol při psaní bakalářských, diplomových či rigorózní prací, jistě pochopí, o čem mluvím.
Bohumila Planku jsem poznal jako mimořádně pracovitého a „svojí“ balistikou doslova posedlého odborníka s úžasným smyslem pro přesnost a pečlivost, který má ve zvyku dotahovat věci až do úplného konce. Chtělo by se dokonce říci až „za konec“, ale to nejde, i když… Konec jednoho u něho obvykle znamená začátek dalšího. A pokud Planka není s výsledkem spokojen, rozhodně mu nedělá problém udělat krok nebo dva zpět, a pak je výsledek dokonalý. Tato vlastnost v jeho podání sice občas zvedá hladinu adrenalinu v krvi lidem z jeho okolí – já sám jsem si to párkrát zažil na vlastní kůži –, ale kdo včas vychladne a umí svět pozorovat s nadhledem, musí uznat, že „svéhlavý“ Planka je prostě dokonalý profík.
Jestliže jsem výše použil slovo svéhlavý (laskavý čtenář si jistě povšimne, že je v uvozovkách), tak musím doplnit, že v případě Bohumila Planky ho míním pouze v pozitivním smyslu slova. Poznal jsem za život pár svéhlavých pitomců (mužů i žen), kterým buď rodokmen, známosti, plné kapsy peněz nebo krásná tvářička (nebo i všechno dohromady) zvýšily (ale jen v jejich hlavách) kredit na startovací lajně. Nic moc ale za nimi nevidím. Plankova svéhlavost sice mohla (a může) občas nadřízené vytáčet, ale při ohlednutí zpět je pak jasně na výsledcích práce vidět, co dokázal. Kdyby to nebylo nic jiného než vývoj a zavedení několika nových metod a přístrojů do kriminalistické praxe, vychování řady mladých kolegů, napsání mnoha článků, či „jen“ aktivní členství v Expertní skupině palných zbraní (EWG Firearms) ENFSI, tak by toho stejně bylo na jednoho chlapa až až.
A tím se vracím k možnému vysvětlení, proč publikace vznikala pět let. Současně byla fůra i jiné práce.
Koncem 70. let min. st., když jsem přišel na ústav, byli na bývalém oddělení mechanoskopie Kriminalistického ústavu VB snad dva či tři balistici, kteří se ale věnovali i jiným oborům. Na tehdejších krajských odděleních techniky jich bylo všeho všudy pět a půl, jak se říká. OKTE ještě neexistovaly. Bylo tomu tak i dvě (tři?) desítky let před tím. Postupně přicházeli a odcházeli lidé a učili se zde jednomu ze speciálních „policejních řemesel“, ke kterému sice mají blízko vojáci, ale úplně jinak. Až na ústavu se předávalo „kriminalistické balistické moudro“ metodou z otce na syna. Bohouš Planka si to také prožil. Měl dobrý základ a dobré učitele. Někteří kolegové nevydrželi a odešli, jiní zůstali. On sám mezi zbraněmi na jednom pracovišti proseděl více jak třicet let. A to z něho udělalo Mistra, stejně jako z několika dalších, i na jiných pracovištích ústavu. Planka měl štěstí, protože v současnosti má kolem sebe hned několik nadaných a schopných spolupracovníků (též spoluautorů), kteří už také mají značně vysokou odbornou úroveň, takže se nebojím, až jednou přijde čas k odchodu, že nebude mít komu předat vedení oddělení.
Recenzenti se na úvodních stránkách knihy předhánějí v chválení; až neobvykle shodně hodnotí její vysokou úroveň. Nepochybně ji má. Proto snad jen ocituji slova doktorky Vesecké, která podle mne vystihla podstatu: „Za dvě největší devizy této publikace osobně považuji její aktuálnost a zejména univerzálnost využití.“
V tiskové zprávě se uvádí, že publikace je určena též novinářům. To mne sice trošku překvapuje, ale pokud je to myšleno vážné, tak se snad už nebudu muset u televizního zpravodajství rozčilovat, když slečna moderátorka či kdokoliv jiný oznámí, např.: „… a po opakovaných výstřelech na oběť se policistům nepodařilo zajistit kulky.“ Jde o to, že kulky má jen pes - jak léta všude kolem sebe vysvětluje jiný Pan Balistik, zatímco páni novináři to ignorují!
Křest bohatě ilustrované knihy (dostala ISBN 978-80-7380-036-9), kterou vydalo Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o. (dnes už tradiční nakladatelství kriminalistické literatury u nás), se uskutečnil 29. 1. 2010 v Muzeu Policie ČR v Praze. Přišlo a přijelo tam nebývalé množství hostů. Šampaňským knihu pokřtili nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renáta Vesecká, první náměstek ministra vnitra plk. JUDr. Jiří Komorous, ředitel Kriminalistického ústavu Praha plk. JUDr. Emil Vančo a prorektor pro vědu a výzkum Policejní akademie ČR prof. PhDr. Jiří Straus, Dr.SC.
Projevy byly stručné a výstižné, snad jen tam někdo mohl připomenout, že svět nezačal až po listopadové revoluci v roce 1989, ani předloni, ale že za padesát a něco let existence Kriminalistického ústavu tady bylo několik desítek (možná stovek) dalších českých a slovenských autorů a vyšlo několik desítek jiných učebnic, monografií a knih, protože publikační činnost patřila k jakýmsi nepsaným, ale současně prestižním „povinnostem“ pracovníků Kriminalistického ústavu. Čímž naprosto vůbec nesnižuji dílo našich balistiků, které čítá 660 stran. A taky mohlo zaznít, jaké další publikační plány má v rukávu vedení ústavu. Zaplať pánbůh, že publikační iniciativu dnes převzala Policejní akademie ČR, a tudíž že v mezinárodním měřítku se Češi na tomto tradičním poli nadále neztratí!
Hlav, 28. 1. 2010
