Je podezřelý nebo obviněný v pozici poznávané osoby povinen strpět rekognici a jak má být poučen?
14. Květen 2009 - Zobrazeno: 7,645 x
Podnětem k napsání tohoto příspěvku bylo přečtení dvou článků v časopise Kriminalistický sborník č. 1/2009 a jednoho článku na webu krimi-serviz.cz. Přestože se odpověď na otázku uvedenou v nadpise zdá jednoduchá, v kriminalistické a soudní praxi je bohužel vykládána různě. Různé odpovědi na tuto otázku můžeme nalézt i v kriminalistické a trestně právní teorii i praxi.
Tak například v článku „Rekognice-stěžejní důkazní prostředek k objasnění vraždy“ autoři uvádějí: „V rámci následného poučení byl podezřelý poučen vyšetřovatelem a soudkyní i o možnosti uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1, 2 tr. řádu v případě, že se tomuto úkonu odmítne podrobit, nebo že lze jeho potrestání přenechat veliteli věznice, ve které je ve vazbě pro jinou trestnou činnost.“1)
Z uvedeného vyplývá, že autoři tohoto článku jsou přesvědčeni, že podezřelý nebo obviněný, který je v pozici poznávané osoby, je povinen strpět rekognici jako identifikační úkon.
Na druhé straně v článku „Některé zvláštní způsoby dokazování (3. pokračování) - Rekognice“, uveřejněném ve stejném čísle Kriminalistického sborníku, nalezneme následující názor autorů: „Žádný předpis nestanoví, že má být (osoba ztotožňovaná – pozn. red.) poučena i tak, že může úkon odmítnout, ale lze to dovodit např. z poučení obviněného a také ze zásady, že obviněný nesmí být k ničemu donucován. Přiměřeným způsobem poučí i figuranty a ztotožňující osobu.“2)
Z uvedeného vyplývá, že ztotožňující osoba ( tzv. poznávající svědek), byť v postavení obviněného nebo podezřelého, má být poučena přiměřeně (zřejmě ke svému procesnímu postavení) a ztotožňovaná osoba, v pozici obviněného či podezřelého, by měla být poučena i o tom, že může úkon odmítnout. Jako důvod možnosti odmítnutí strpění úkonu rekognice obviněným či podezřelým, který má být znovupoznán, vidí autoři zřejmě zásadu, že obviněný nesmí být k ničemu donucován.
Zásada, že obviněný nesmí být k ničemu donucován v trestním řízení neexistuje. Pokud by existovala, nemohli bychom obviněného např. nutit k tomu, aby se dostavil na předvolání k výslechu atp. Autoři mají zřejmě na mysli zásadu „nemo tenetur se ipsum accusare“, což znamená, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat.
Čtenář si jistě položí otázku, proč tolik řečí kolem obsahu poučení obviněného nebo podezřelého, který je při rekognici v pozici identifikované (poznávané) osoby. Má to vůbec pro kriminalistickou praxi význam? Nejde jen o nějaké akademické bláboly?
Pokusím se čtenáři dokázat, že obsah poučení obviněného nebo podezřelého v pozici identifikované osoby je pro kriminalistickou praxi a konec konců i pro výsledky dokazování v jednání před soudem velice významným a kriminalistickou praxí podceňovaným problémem. Zajímavým je i fakt, že ani soudní praxe není jednotná ve výkladu, zda obviněný v pozici poznávané (ztotožňované osoby) je povinen strpět úkon rekognice a o čem má být poučen. Tento stav lze ilustrovat jedním případem trestní věci, jehož řešení se dostalo až před Ústavní soud.
Nepovažuji za nutné dlouhosáhle popisovat celý případ, neboť obhájce obviněného využil všech možných opravných prostředků, a to i mimořádných opravných prostředků. Domnívám se, že důležitost a vážnost otázky poučení obviněného nebo podezřelého v pozici poznávané osoby při rekognici vyplyne z prostých citací částí nálezu Ústavního soudu.
„Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zmínil, že podle názoru nalézacího soudu je obviněný povinen se jako poznávaná osoba rekognice zúčastnit, přičemž Městský soud tento svůj názor opřel též o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 2 To 169/02. Senát Vrchního soudu v Praze projednávající odvolání obviněného se však s tímto právním názorem neztotožnil. Podle § 93 odst. 3 tr. ř. je obviněný povinen pouze strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost a je povinen se účastnit prohlídky těla, jiného podobného úkonu a vyšetření duševního stavu, což bylo v té době upraveno ustanoveními § 114 a § 116 tr. ř. Rekognice však dle názoru odvolacího soudu takovým úkonem není. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že se obviněný musí k rekognici dostavit, ale jeho právem je se této rekognice neúčastnit. Nebylo-li obviněnému dáno poučení o právu odmítnout účast na rekognici, došlo dle názoru Vrchního soudu k porušení práva na obhajobu a provedený úkon je pro toto procesní pochybení absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení použít.“3) V závěru svého rozhodnutí však Vrchní soud v Praze uvádí, že výrok o vině obviněného lze opřít o jiné důkazy, zejména o výsledky rekognice podle fotografie.
Jak vyplývá z odůvodnění Nálezu Ústavního soudu, které si dovolím níže citovat, podal ministr spravedlnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR.
„Ministr spravedlnosti v odůvodnění svého podání Nejvyššímu soudu ČR poukázal především na to, že v dané trestní věci bylo porušeno ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění i právo obviněného na spravedlivý proces, a to především v průběhu dokazování, kdy se mu nedostalo poučení o právu neúčastnit se rekognice.“4)
Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou ministrem spravedlnosti zamítl usnesením sp. zn. 4 TZ 210/2005.
Proto byla ve prospěch obviněného podána ústavní stížnost proti výše dotčenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. Zn. 5 To33/2003.
Ústavní soud tuto ústavní stížnost zamítl. Pro informaci si opět dovolím citovat z Nálezu Ústavního soudu:
„Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Pokud by konání rekognice záviselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§ 2 odst. 5 věta druhá tr. řádu). Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. V projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout.
Naproti tomu v takovém případě, kdy policejní orgán vyzval obviněného v rámci rekognice k hlasovému projevu, došlo k překročení hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž se sám může usvědčit. Bylo by v rozporu s právem neobviňovat sám sebe, pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měl obviněný být „donucen mluvit“. Policejní orgán tedy v daném případě nepostupoval správně, když stěžovatele předem nepoučil o jeho právu odmítnout uvedená slova opakovat. Policejní orgán sice může obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, musí jej však poučit, že to může odmítnout; pokud obviněný nebyl takto poučen, je provedená rekognice neúčinným důkazem.“5)
Z uvedeného jasně vyplývá povinnost obviněného nebo podezřelého, jakožto poznávané osoby, strpět úkon rekognice. Odmítnutí strpět tento úkon je nutno kvalifikovat jako neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení podle ustanovení § 66 tr. ř. a § 90 tr. ř. Od poznávané osoby se tedy může požadovat, aby se k úkonu dostavila, aby si po vyzvání vybrala místo mezi přivzatými osobami a postavila se na toto místo. O možnosti odmítnout rekognici podle dynamických vlastností (hlas, chůze) musí být obviněný nebo podezřelý předem poučen. Jak a o čem tedy obviněného v pozici ztotožňované osoby poučit?
Protože obviněný musí být před každým úkonem poučen o svých právech, pokusím se zformulovat pouze tu pasáž poučení obviněného, která se týká konkrétně provedení rekognice:
„Pane obviněný, poučuji Vás jako ztotožňovanou osobu, že odmítnutí účasti na rekognici bude považováno za neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení a může Vám být udělena pořádková pokuta ve smyslu § 66 odst. 1 tr. ř. Dále Vás poučuji o tom, že si můžete vybrat místo mezi přivzatými osobami a na toto místo se postavit. V průběhu rekognice můžete být požádán, aby jste promluvil nebo udělal potřebný počet kroků, nikdo Vás však k tomu nemůže nutit“. (zvýrazněno redakcí)
Jsem přesvědčen, že každý čtenář pochopil nejen tu skutečnost, že obviněný je povinen strpět rekognici jako vyšetřovací úkon ve smyslu § 104b tr. ř., ale i ten fakt, že špatně provedené poučení ztotožňované osoby může připravit vyšetřovatele, resp. státního zástupce o velmi důležitý, někdy nenahraditelný důkaz a několika měsíční práce orgánů činných v trestním řízení může být zcela zmařena.
* * *
V uvedeném článku jsem si všiml ještě jedné, zřejmě nepodstatné maličkosti. Autoři článku totiž píší: „Jelikož kriminalistická praxe se přiklonila alespoň k jednomu opakování téže rekognice hned po sobě, je třeba dodržet zásadu, že i nové postavení ztotožňované osoby mezi figuranty je plně na její volbě.“6)
Pro úplnost je však nutné dodat, že obdobný názor zastávají autoři Komentáře k trestnímu řádu, Šámal, P., Král, V., Baxa, J., a Púry, F., když na str. 705 čtvrtého doplněného vydání komentáře k trestnímu řádu vydaném v roce 2002 uvádějí: „Ve vhodných případech bude na místě, aby bylo znovupoznání opakováno, zejména pokud podezřelý, obviněný nebo svědek poznávanou osobu skutečně ztotožnil, aby se tak vyloučila nahodilost volby zvýšila spolehlivost rekognice. Za tím účelem je vhodné při opakování poznání zajistit změnu pořadí ukazovaných osob“.
Domnívají se výše uvedení autoři a pracovníci kriminalistické praxe, kteří takové doporučení realizují, že poznávající osoba, která např. po dvou měsících při prvém rekogničním aktu jednoznačně identifikovala ztotožňovanou osobu, nedokáže poznat osobu, kterou před pěti minutami označila jako pachatele jen proto, že bude stát na jiném místě a bude označena jiným číslem?
Domnívám se, že se jedná o přežívající nesmysl z dob, kdy rekognice nebyla zcela konstituována jako metoda kriminalistické praxe. Z psychologického hlediska totiž poznávající svědek při opakovaném rekogniční aktu v rámci jedné rekognice, kdy jednoznačně označil ztotožňovanou osobu, přirozeně poznává osobu, kterou před několika minutami označil, a ne osobu, kterou viděl např. před několika týdny. Pokud je někdo jiného názoru je třeba provést exkurz do soudní psychologie.
M. Protivínský tuto situaci ve svém článku „ Rekognice po velké novele trestního řádu“ glosoval slovy: „V některých případech však činí tento postup dojmem, že nejde o identifikaci, ale o hádání“7). Současně uvedl i případy, kdy je vhodné opakovat rekogniční akt (např. není-li si poznávající osoba jista zda označila správnou osobu atp.).
Pokud abstrahujeme skutečnost, že taktické postupy mají být nejefektivnějšími doporučeními pro řešení taktických úloh v procesu poznání trestného činu, nic nebrání kriminalistům, kteří si neváží svého času a práce, aby rekogniční akty (pokud poznávající osoba jednoznačně identifikuje ztotožňovanou osobu) opakovali, třeba pětkrát nebo desetkrát. Proč ne? Vždyť výsledek jejich rekognice bude pětkrát nebo desetkrát spolehlivější. Nebo tomu tak nebude? Čtenář si jistě odpoví sám.
* * *
Podobných praktických otázek je celá řada. Tak např. je třeba při rekognici podle fotografie získat souhlas osob, jejichž fotografie jsou při rekognici využity jako fotografie osob přivzatých? Odpověď je jednoduchá: někdy ano, někdy ne. Souhlas osob vyobrazených na přiložených fotografiích je nutný v případě, kdy jsou využity fotografie z evidence občanských průkazů nebo řidičských průkazů, případně z jiných než policejních zdrojů. Souhlas není nutný, jsou-li využity fotografie z evidencí vedených Policií ČR.
Jsem přesvědčen, že tento článek jednoznačně prokazuje nutnost propojení kriminalistické teorie a praxe za účelem úspěšného vyšetřování a dokazování trestních věci. Pokud vyvolá diskusi, splnil svůj účel.
Poznámka: Tučně vytištěný text v citacích byl zvýrazněn autorem.
Doc. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc.,
Policejní akademie ČR v Praze
(Blíže o doc. JUDr. Zdeňku Konrádovi, CSc. ZDE)
_________________________________
1) Mazánek, M. - Müller, J.: Rekognice – Stěžejní důkazní prostředek k objasnění vraždy. Kriminalistický sborník, ročník LIII č. 1/2009, str. 31
2) Fenyk, J., Hlaváček, J., Kroulík, P.: Některé zvláštní způsoby dokazování (3. pokračování) Kriminalistický sborník, ročník LIII, č. 1/2009, str. 40
3) Odůvodnění Ústavního nálezu č. III. US 528/06
4) tamtéž
5) tamtéž
6) Fenyk, J., Hlaváček, J., Kroulík, P.: Některé zvláštní způsoby dokazování (3. pokračování) Rekognice. Kriminalistický sborník roč. LIII, č. 1/2009б str. 40
7) Protivinský, M.: Rekognice po velké novele trestního řádu. Kriminalistika, č. 2/2005, str. 121
