Krimi servis Hlaváček

O panoramatické a sférické fotografii

14. Duben 2009 - Zobrazeno: 12,045 x

Od pradávna lidé zkoušeli zaznamenávat obraz, který okolo sebe viděli díky svým smyslům. Čím věrohodněji se skutečností, tím lépe. Zaznamenat ale prostor nebylo nic jednoduchého. Jisté „oklamání“ vjemových smyslů člověka - pokud jde o sledování prostoru - dokáže i fotografie.

Ke složitosti převedení prostoru do plochy

Vlastnosti lidského oka a mozku dovolují člověku (a dalším živočichům) vidět prostor ve všech jeho třech rozměrech. To samozřejmě standardní fotografie nedokáže. Existují ale technologie, které prostorový vjem navodí. O nich bude tento článek.

Přenést prostor do plochy, například v podobně nákresu či malby apod., není zdaleka nic jednoduchého, a navíc touto schopností není obdařen každý. Primitivní nástěnné malby našich dávných předků, stejně jako malůvky dětí předškolního věku, jsou zásadně ploché, což je nejspíš ovlivněno nízkou mentální úrovní jejich tvůrců. Teprve zkušenost, praxe a hlavně zvládnutí jistých kresličských technologií umožňují malířům napodobit prostor i na ploše kreslicího listu. Proto stojíme v němém úžasu před malbami Mistrů, jakým byl například Michelangelo Buonarroti (1475 – 1564).

Celý problém převedení prostoru do plochy vysvětluje geometrie a spočívá v projekci koule do roviny.¹⁾ Při pozorování světa okolo, pokud stojíme na zemi (teoreticky na ploše protínající střed koule), se vlastně jakoby díváme do vnitřku koule, přesněji polokoule nad námi. Takový pocit je dominantní zejména v rozlehlé ploché krajině, kde není výhled rušen vysokými objekty, nebo úplně ideálně na volném moři. Obloha s mraky, resp. noční obloha s hvězdami je oním vnitřkem polokoule.

S projekcí koule do plochy má člověk i opačnou zkušenost, a to při vytváření map zemského povrchu. Mapa je pořízena přenesením kulové výseče do plochy. Všechny mapy se musí vyrovnat s ubíhajícími liniemi, samozřejmě daleko markantnější to je u map s velkým měřítkem, například které zachycují celou zemskou polokouli. Proto žádná mapa nemůže být absolutně přesná – a to je základním problémem kartografie.

Někde jsem četl, že namalovat prostor se malířům dařilo od chvíle, kdy zvládli perspektivu (kromě zachycení světla a stínů, což s tím souvisí). Mimochodem, znal jsem jednoho vysokoškolského profesora matematiky a deskriptivy, jenž byl současně uznávaným malířem.²⁾ V jeho obrazech je prostor doslova „vidět“. Domnívám se, že kdo zvládl alespoň středoškolskou geometrii a deskriptivu (například průniky těles), má mnohem lepší obecnou představivost, než ti, kteří nevědí o čem je řeč.

Proč brousím v kalných vodách matematiky a umění, kterým moc nerozumím? Snad jenom proto, že mne napadlo, jaké by se asi děli věci, kdyby dnes žil takový génius jakým byl Michalangelo.

Na druhou stranu je rozhodně pravdivé tvrzení, že kumštýři z 15. a následujících století de facto prošlapali cestičky k dnešnímu poznání v oblasti „prostorové fotografie“. Už tenkrát netvořili pouze na plochá plátna, ale dokázali vymalovat nejrůznějšími výjevy kopule chrámů. Relativní velikost těchto objektů a malířské techniky navodily u pozorovatele prostorovou atmosféru.

V 19. století se umělci pokusili prostor napodobit pomocí dioramat.³⁾ Jednalo se o spojení trojrozměrných objektů (kulis, modelů) s plošnou malbou v pozadí. Není bez zajímavosti, že stavbou dioramat se zabýval i Jean Louis Mandé Daguerre (1787 - 1851), vynálezce daguerrotypie, předchůdkyně fotografie. První jeho diorama bylo představeno v Paříži v roce 1822. Úspěch byl značný a proto další diorama vytvořil pro Londýn (1823). Nejznámější diorama u nás je Maroldova⁴⁾ Bitva u Lipan instalovaná v Praze, znázorňující stejnojmennou bitvu Husitů v roce 1434.

 

Panoramatická fotografie

Panoramatický snímek má ekvivalent ve slově širokoúhlý, což si každý umí snadno představit, pokud se jedná o obvyklé situace, např. širokoúhlý film, televizi s obrazovkou v poměru stran 16 : 9 atd. Faktem ale je, že panoramatický snímek může být různě široký i vysoký. Podle toho se hovoří o válcovém (cylindrickém) panorama a o sférickém panorama.

Jestliže panorama tvoří válcovou výseč prostoru, užívá se označení válcové (cylindrické) panorama (cylindr = válec). Ve válcovém panorama chybí (na rozdíl od sférického panorama) vrchlík (zenit) a podstava. Do šířky ale může být zobrazen prostor v úhlu 360°, tedy obraz spojený (stočený kolem budu, odkud je pozorován) v nekonečný pás. Je-li výška válcového panorama velká, přibližuje se zobrazení sférického panoramatu. Příkladem takového snímku může být horský masiv, anebo městská aglomerace z nějakého vyvýšeného místa.

U sférického panorama je zadokumentován prostor 360° horizontálně a 180°, resp. 360° vertikálně (viz dále). Někdy je též označované jako kulové panorama. Oproti panoramatu válcovému (cylindrickému) je doplněno o vrchlík a podstavu. Představa sféry, resp. polosféry již byla vysvětlena výše – viz pohled na oblohu v otevřené krajině nebo na moři. Sférická projekce se užívá všude tam, kde je potřeba dokumentovat celý prostor, v interiéru i exteriéru, například jestliže je něco dominantního při pohledu vzhůru nebo dolů (klenby kostelů s nástěnnými a stropními malbami, interiér restaurace, kokpit letadla, interiér osobního automobilu apod. ^5) 6)

Technika pořízení panoramatických snímků

V éře analogové fotografie byly dvě cesty, jak pořídit panoramatický snímek. Buď složením fotografií pořízených běžným fotopřístrojem, anebo pomocí speciálního panoramatického fotopřístroje, resp. s fotopřístrojem osazením širokoúhlým objektivem.

Panorama složené z dílčích fotografií

Skládání vyvolaných fotografií (pozitivů) do panoramatického (širokoúhlého) snímku bylo dříve v kriminalistickotechnické praxi dosti obvyklé. Pravda, také pracné a dlužno připustit, že i ne zcela technicky dokonalé. Vznikaly tak značně působivé pohledy na místo trestného činu, nebo na nějaký předmět. Tato metoda byla například použita v případě fotodokumentace prostoru kuchyňky, ve které vznikl požár, následkem čehož došlo k letecké havárii. Případ vstoupil do historie kriminalistiky jako „cigaretové túčko“.

Principy uplatňované při skládání panoramatického snímku z dílčích fotografií prakticky fungují i dnes při „skládání“ digitálních snímků (viz dále).

Panoramatické fotopřístroje

Už před 40 lety byly běžně v prodeji fotopřístroje pro pořizování širokoúhlých (panoramatických) snímků. Na našem trhu se prodávaly velice oblíbené Horizonty (v orig. Gorizonty) na malý formát (kinofilm 35 mm) z tehdejšího Sovětského svazu. V tomto fotopřístroji nebyl použit obvyklý širokoúhlý objektiv, ale speciální velmi kvalitní a relativně malý fix-fokus objektiv (28 mm f/2.8), který v době expozice rotoval po kruhové výseči před filmem a vlastně na principu štěrbiny došlo k postupné expozici filmového políčka. Tím bylo dosaženo záběru okolo 120° horizontálně a 45° vertikálně. Jinými slovy, jestliže se na standardní kinofilm vejde 36 snímků, na filmovém pásu v Zenitu bylo exponováno jen 22 snímků. Pořízené políčko tedy bylo širší. Přímo ve zvětšovacím přístroji pak bylo možné z „širokého“ negativu pořídit širokoúhlou fotografii. Je s podivem, ale panoramatický Horizont se vyrábí dodnes a zřejmě se i úspěšně prodává.⁷⁾ Značně je také připomínají výrobky německé firmy Kamera Werk Dresden, prodávané pod značkou Noblex.

V 60. letech min. st. byl panoramatický Horizont ve výbavě kriminalistických techniků.

Panoramatické velkoformátové fotoaparáty se používají už jen v dobře vybavených fotografických ateliérech pro studiovou, krajinnou nebo architektonickou fotografii. Expozice se provádí na velkoformátové filmy, které sice poskytují výborný detail a ostrost, než menší filmové formáty, ale jejich výrobu už dnes zajišťuje jen několik firem na světě. Zdá se, že i tato speciální fotografická technika bude brzy k vidění jen v muzeích.

Širokoúhlé objektivy

Panoramatický snímek lze samozřejmě pořídit i z negativu, který byl exponován ve fotopřístroji osazeném širokoúhlým objektivem. Přičemž, za širokoúhlý objektiv se považuje každý, který má ohniskovou vzdálenost menší jak 35 mm (vztaženo ke kinofilmovému políčku 36 x 24 mm). ^8]

Extrémně nízké hodnoty ohniskové vzdálenosti jsou u objektivů nazvaných „rybí oko“ (fisheye lens), a to i 8 mm. Běžně se vyrábějí i širokoúhlé objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností.

Za kvalitní („profi“) širokoúhlý objektiv se považuje takový, jenž má současně clonové číslo f/2,8 a menší. Mnohem důležitější však je optická korekce objektivu, tzn. jestli objektiv správně zobrazuje vertikální a horizontální linie, tj. zda nemá tzv. sférickou chybu; zda nedochází k nadměrnému rozostření nebo ztmavnutí obrazu v jeho rozích, anebo k projevům chromatické vady na okrajích obrazu („duhovité“ okraje předmětů). Další známkou “profi” kvality objektivu jsou minimální výrobní vůle (vysunutý tubus se nesmí „viklat“) a také minimalizace vnitřních reflexů objektivu (tubus, irisová clona) kvalitním vnitřním vymatováním a použitím speciálního skla s vícevrstvým protiodrazovým povrchem. Vše je samozřejmě vykoupeno vyšší hmotností i cenou.

Snímky pořízené těmito objektivy mají sice velice působivou atmosféru, ale na druhou stranu postrádají obvyklé svislé a vodorovné linie. Pozorující musí zapojit představivost.

Jak na panoramatickou (digitální) fotografii?

Po tomto krátkém exkursu do analogové panoramatické fotografie se posuňme do oblasti digitálních technologií. Také zde platí, že panoramatický snímek lze pořídit sestavením více snímků dohromady, ale provádí se to v počítači (tzv. stitching od angl. stitch = sešít), anebo jej lze pořídit fotopřístrojem osazeným širokoúhlým objektivem.

Širokoúhlý výřez

Faktem je, že úplně nejjednodušší způsob pořízení panoramatického snímku je širokoúhlý výřez z běžně exponovaného snímku, což lze provést v jakémkoliv obrazovém editoru.⁹⁾ Je to vlastně totéž, jako panoramatický snímek pořízený z negativu.

Samozřejmě, kvalita takového snímku bude závislá na zvoleném postupu. Kvalita bude jistě přijatelná u digitálního fotopřístroje osazeného velmi kvalitním čipem CCD/CMOS s počtem efektivní pixelů okolo 8 – 12 milionů, ale jen když bude hodnota rozlišení ukládaného snímku nastavena na nejvyšší možnou úroveň (např. 3872 x 2592 pix, což odpovídá přibližné velikosti výtisku při 200 dpi 49,2 x 32,9 cm). Nelze očekávat, že uspokojivý výsledek bude dosažen v případě použití fotopřístroje instalovaného v mobilním telefonu.

Samozřejmě, přístroj musí být také osazen kvalitním objektivem; není-li tomu tak, kvalitní čip o sebevětším rozlišení mizernou kresbu objektivu ještě zhorší, protože bude více patrná.

Skládání panoramatických snímků¹⁰⁾

Zhotovení panoramatického snímku dnes umožňuje řada digitálních fotoaparátů; mají tuto funkci zabudovanou přímo ve své výbavě, jako standardní službu. Obslužný software umožňuje spojení několika snímků do jednoho přímo na paměťové kartě. Mohlo by se tedy zdát, že pořízení panoramatické fotografie je snadné. Omyl. Při pokusu o skutečné „profi“ panorama se záhy ukáže, že situace je poněkud složitější.

Před pořízením panoramatické fotografii si musíme rozmyslet, jak bude prezentovaná. Zda potřebujeme pořídit tištěný snímek (fotografii), nebo zda si budeme panorama pohlížet v počítači.

Metoda spočívající v poskládání několika snímků do jednoho (zpravidla válcového panorama) vyžaduje fotopřístroj se standardním objektivem, stativ s panoramatickou hlavou a také počítač s nainstalovaným obrazovým editorem. Na rozdíl od metody širokoúhlého výřezu se při poskládání více snímků jakoby „zvýší“ počet pixelů výsledného snímku, což je dobré mít na paměti, když máme v úmyslu výsledný snímek vytisknout na fotopapír (při prezentaci ve webové stránce to je jiné).

Každý trošku zkušený fotograf ví, že dílčí snímky pro panorámu se musí mírně překrývat. Mylná představa ovšem je, že se stačí točit s fotopřístrojem v ruce okolo své osy a cvakat spouští podle libosti, a že o zbytek se postará software. Postará, ale s jakým výsledkem? Jestliže nejsou dodržena základní pravidla snímání scény (de facto definovaná možnostmi software), na výsledném snímku budou nejspíš všelijaké deformace, budou zde chybět části obrazu, obraz nebudu v liniích navazovat atd. Prostě, obrázek bude „k nekoukání“.

Jak tedy snímky optimálně pořídit, aby je šlo následně složit do panoramy?
Při snímání a expozici je zásadně nutné:

•  dodržet vodorovnou rovinu při otáčení fotopřístroje kolem svislé osy, což lze zajistit pouze při upevnění fotopřístroje ve speciální panoramatické hlavici na stativu,

• všechny dílčí snímky se musí exponovat stejnou („zamčenou“) expozicí,

• před snímáním je nutné pevně nastavit vyvážní k bílé,

• jednotlivé snímky by se měly překrývat o alespoň cca 20 - 30 % (podle objektivu); kvalitní panoramatické hlavice mají aretaci natáčení.

Poznámka: Některé software umožňují poskládat jednotlivé snímky, i když jsou vůči sobě mírně posunuté nebo pootočené, navrhnou optimální ořez, mají možnost manuální korekce (je možné ručně ovlivnit spojení snímků i jejich vzájemné natočení). Dokáží i vyrovnat rozdílné expozice snímků snímané v plně automatickém režimu. Ale na to se nelze spoléhat.

 Při pořizování dílčích snímků pro panorama přinášejí určité problémy použité objektivy. Pokud je fotopřístroj osazen objektivem se standardní (základní) ohniskovou vzdáleností, bude projekce tzv. přímočará (rectilineární), což znamená, že snímaná scéna bude zobrazena přirozeně; rovné linie v prostoru budou zobrazeny jako rovné i na fotografii. Rectilineární objektivy jsou konstruované tak, že „natahují“ rohy a okraje obrazu. U objektivů z dlouhými ohnisky to není velký problém, u širokoúhlých ohnisek je ale deformace obrazu již velmi výrazná. To je také důvod, proč rectilineární objektivy se nedělají nad úhel záběru cca 120°, což odpovídá ohnisku asi 12 mm (vztaženo pro kinofilm). Zkreslení obrazu by totiž bylo již velmi výrazné. „Natažení“ obrazu v rozích navíc způsobuje „zřídnutí“ světla v rozích. Proto také nekvalitní širokoúhlé objektivy trpí viditelnou vinětací obrazu – nepříjemným ztmavením rohů snímku.

Jiný druh projekce nabízejí objektivy typu rybí oko.

Praktická pravidla pro zhotovení panorama

1. Fotoaparát se musí otáčet v horizontální rovině po přísně vodorovné rovině (jinak panorama vytvoří “rohlík”), což zajistí kvalitní stativ s vodováhou a panoramatická hlavice. Není důležité, aby byla přísně kolmá středová tyč stativu, ale aby byla do vodorovné roviny ustanovena panoramatická hlavice (např. NODAL NINJA¹¹⁾, Manfrotto¹²⁾, nebo podle E. Krause¹³⁾, podle M. Knížka¹⁴⁾ aj.),
2. U každého zvoleného objektivu je nejdříve nutné zjistit jeho optický střed (též uzlový bod - nodal point)¹⁵⁾, abychom eliminovali tzv. chybu paralaxy. Je to místo, kde se kříží světelné paprsky a kde je také umístěna clona. Je nutné zajistit, aby se fotoaparát s nasazeným objektivem otáčel ve všech rovinách okolo optického středu objektivu. Pokud to není zajištěno, obrázky nebudou dobře navazovat a bude docházet ke zdvojování kresby. Nastavení uzlového bodu je možné pouze v panoramatické hlavici.
3. Na objektivu se nastaví nejširší možné ohnisko objektivu (platí u objektivů s proměnlivou ohniskovou vzdáleností); při expozici dílčích snímků se ohnisko nesmí měnit. Měl by být použit objektiv s minimálním soudkovitým či poduškovitým zkreslením a s co nejmenší vinětací. Nastavení nejlepší ohniskové vzdálenosti daného objektivu bude bezpochyby vycházet z praxe.
4. Expoziční hodnoty se nastavují v manuálním režimu „M“, a to tak, že nejvhodnější expozice se najde zkusmo natáčením fotoaparátu do různých směrů a namáčknutím spouště, přičemž na displeji se zobrazí změřené hodnoty expozice. Pokud by byl nastaven režim automatická expozice, vlivem osvětlení scény v různých pohledech dojde ke změně expozičních hodnot a výsledné snímky nebudou expozičně stejné. Doporučuje se nalézt průměrnou hodnotu expozice. Je-li to potřebné, všechny dílčí snímky se exponují několikrát s různou expozicí.
5. Nastavená expozice se při pořizování dílčích snímků nemění.
6. Vyvážení bílé je nutné nastavit ručně. Automatické vyvážení bílé (AWB) by opět zapříčinilo barevně rozladění snímků.
7. Exponuje se s vypnutým automatickým ostřením. Opět hrozí, že při zapnuté automatice bude ostrost dílčích snímků jiná, což bude vadit u výsledného panorama. Je třeba podotknout, že pokud je vypnutý autofokus, je třeba před expozicí zaostřit ručně.
8. Vyvarovat se použití polarizačního filtru. Jeho účinek je při otáčení fotoaparátu nerovnoměrný, což se projeví různou hodnotou jasu u dílčích snímků.

Pokud je fotoaparát ve stativové hlavě upevněn horizontálně, pak s ohledem na obdélníkový formát filmu stejně jako čipu (3 : 2, resp. 4 : 3) bude i výsledný snímek obdélníkový s širší základnou jak výškou. Když ale upevníme fotopřístroje v panoramatické hlavě svisle, zásadně se změní projekce. Bude sice nutné pořídit více dílčích snímků v horizontální rovině (s překrytím), ale zato nasnímáme vyšší formát scény.

Letecká fotografie

Zvláštní pohledy umožňuje letecká fotografie, která je rovněž vynikajícím produktem pro následné zpracování do virtuální prohlídky (viz dále). Je známé, že rozvoj letecké fotografie úzce souvisí s vývojem vojenských technologií. Již v době 1. světové války byly vcelku běžně fotografovány linii nepřítele. Vědecký vývoj dotáhl tento obor k dokonalosti. Pomocí letecké fotografie se vytvářejí mapy, sledují se zájmové prostory nebo objekty, dokonce lidé. Naprostou senzací je projekt Google Earth¹⁶⁾, který byl uvolněn pro občanskou veřejnost.

V této stati se ale omezím pouze na možnost snímání scény z „poloprofesionálního“ letícího prostředku s cílem pořízení panoramatické fotografie, resp. virtuální prohlídky.

Předně je nutné si uvědomit, že letecké snímky představují opačný pohled na scénu, než je tomu v případě, že fotografujeme ze země. Tedy fotografovaná polosféra bude mít horizontální základnu v nejnižším bodě letadla (balonu), přičemž objektiv fotopřístroje bude směřovat (pod různými úhly) k povrchu Země.

Pomineme-li možnosti profesionální letecké fotografie, kdy snímkování provádí speciálními kamerami (podle účelu) i velká dopravní letadla, dokonce i kosmické družice, existuje reálná možnost, jak pořídit leteckou fotografii i v poloprofesionálních (snad i amatérských) podmínkách.

Jednou z cest, jak vynést fotopřístroj do určité výšky a bez přímé účasti člověka exponovat záběr, je využití dálkově řízených tzv. RC modelů letadel či vrtulníků (RC = Radio Control).¹⁷⁾

Druhou možností je pak využití horkovzdušných balonů. Ani jedna, ani druhá metoda není bezproblémová, je značně finančně náročná a vyžaduje velké zkušenosti pro realizaci. I tak je snímkování s pomocí RC modelů silně limitováno počasím, ale také určitými pravidly vztahujícími se k leteckému provozu. Asi by se neobešlo bez problémů, kdyby se nad pražským Hradem, kde je nařízen absolutní letový klid, objevil dálkově řízený model letadla se zavěšeným fotoaparátem. Nevím, zda-li by přiletěli Gripeny, ale poprask by to byl jistě velký!

Pokud jde o RC model vhodný pro vynesení fotoaparátu, nelze si představovat, že tuto funkci dokáže splnit kdejaká hračka za pár tisíc korun, dnes běžně dostupná v modelářských prodejnách. Jde o to, že běžný střední létající model letadla nebo vrtulníku nemá velkou nosnost. Jestliže sám váží okolo 250 – 500 gramů, nelze očekávat, že unese třičtvrtě kilový fotopřístroj upevněný v dvoukilovém nosném zařízení. Fotoaparát unese jen opravdu velký model se silným motorem. Samozřejmě, na malý RC model lze zavěsit miniaturní kameru s vysílačem videosignálu, ale ponechávám bez komentáře, jakou kvalitu budou mít výsledné záběry. Nicméně, technický pokrok běží a třeba budeme za krátkou dobu mile překvapeni. )

Vojáci vyvinuly pro tyto účely létající aparáty, mající rozpětí okolo dvou metrů.

Zajímavým prototypem je přístroj AirRobot, používaný mj. švýcarskou policií. Má vzletovou hmotnost asi 1 kg a vozí 10 Mpx fotopřístroj o hmotnosti 200 g.¹⁹⁾

Dalším předpokladem pro pořízení letecké fotografie je vhodné speciální zařízení pro uchycení a dálkové ovládání fotopřístroje. Vyrábí ho jen pramálo zahraničních firem, leč český člověk dovede napodobit a vyvinout cokoliv. Právě hmotnost takového zařízení ale limituje RC modely v praktické aplikaci (viz výše).

Daleko větší uplatnění pro daný účel proto mají balony. Horkovzdušný balon o průměru několika metrů, který používá například česká firma Panoramas.cz, je osazen speciálním zařízením pro uchycení a dálkové ovládání fotopřístroje vyrobené v USA. Faktem je, že tento balon nemá problémy s nosností. Při vhodných klimatických podmínkách (bezvětří) se upoutaný balon dostane do výšky desítek až stovek metrů (výška je více méně závislá na dosahu vysílače dálkového ovládání), odkud lze postupně exponovat dílčí snímky. Ty se později zpracují v počítači.

Fotografie z vyvýšeného místa

Určitým kompromisem mezi pozemní a leteckou fotografií je fotografování z vyvýšeného místa. Tím může být například vysoký dům, rozhledna, kopec atd.

Zvláštností je extra vysoký stativ, který například používají fotografové z firmy Panoramas.cz. Jedná se vlastně o asi šestimetrovou tyč, na jejímž vrcholu se upevní ve speciálním držáku fotopřístroj. Panoramatické snímky, resp. virtuální prohlídky pořízené z této výšky mají zajímavou atmosféru.

_____________________________________________

1) Blíže Stereographic projection – viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Stereographic_projection
2) prof. Bohumil Puchýř (1914-1985)
3) viz Wikipedie - http://cs.wikipedia.org/wiki/Diorama
4) Luděk Marold (1865 – 1898) byl český malíř a ilustrátor. Působil v éře Alfonse Muchy, Mikoláše Alše či Vojtěch Hynaise. Diorama Bitva u Lipan je vlastně panoramatický obraz o rozměru 11 metrů na výšku a 95 metrů na šířku. Pro tak velký obraz musel být postaven speciální dřevěný pavilon (1898), později budova s půdorysem dvanáctiúhelníku, a konečně v r. 1934 zděná budova, které stojí dodnes na Pražském výstavišti v Holešovicích. Na malbě Marold spolupracoval s krajinářem Jansou, scénickým výtvarníkem Štapferem, koloristou Hilšerem a malířem koní Vašátkem. V popředí obrazu byly umístěny reálné předměty (např. husitské vozy, zbraně a figuríny), což navodilo iluzi trojrozměrného prostoru. Obraz byl několikrát restaurován, naposledy po povodni v roce 2002.
5) Podle Hrdlička, M.: Technologie a FAQ – viz http://virtualpanorama.cz/faq.php
6) Podle Johánek, D.: Virtuální prohlídka atraktivnější pro lidi i vyhledávače, http://3dpano.cz/clanky
7) viz http://www.rugift.com/photocameras/panoramic_cameras.htm
8] Je možná účelné připomenout, že výsledný efekt přiblížení nebo vzdálení fotografovaného objektu od fotopřístroje je v závislosti na velikosti čipu (čip je výrazně menší než standardní poličko kinofilmu 36 x 24 mm) jiný, jestliže se objektiv určený pro analogový fotopřístroj užije u digitálního fotopřístroje (a opačně). Proto někteří výrobci uvádějí u objektivů ekvivalentní hodnotu ohniska vztaženou ke kinofilmovému fotopřístroji.
9) Používám Adobe Photoshop CS3, ver. 10.0, nebo Adobe Photoshop Elements 6, oba od firmy Adobe Systems Incorporated.
10) Podle Pihan, R.: Panoramatická fotografie, Digimánie, 2007 - http://www.digimanie.cz/
11) viz http://www.viewart.cz/fotoobchod/panorama_seznam.asp
12) viz http://services.manfrotto.com/303SPH/?cnt=howto
13) viz http://www.erik-krause.de/index.htm?./panohead/
14) viz http://www.milan-knizek.net/cms/panoramaticka_hlava_levne_reseni
15) Blíže viz např. Pořizování panoramatických fotografií – nodal point – viz http://www.makofoto.cz/nikon/tech_podpora/nodal_point.htm
16) Pomocí programu běžně dostupného na internetu, který si uživatel nainstaluje do svého počítače, se mu otevřou cesty k datovým kompletům obsahujícím prakticky fotografické snímky celé planety. Některé oblasti (například Spojené státy, evropská velkoměsta aj.) jsou pořízeny v takovým měřítcích, že na snímcích lze rozeznat lidské postavy. Je mylná domněnka, že tyto snímky jsou pořizovány z družic. Nikoliv, podle referencí české pobočky firmy jsou pořizovány z nízko letících letadel.
17) Blíže viz např. Wikipedie, Letecká fotografie z modelů - http://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A1_fotografie_z_model%C5%AF
18) Rozpětí u motorových RC modelů kolem 2 metrů je dnes (i u nás) považováno za menší střední třídu. Zcela běžné jsou modely letadel o vzletové hmotnosti kolem 7 kg a rozpětí křídel přes 2 metry, ty největší mívají  přes 20 kg a 3 m rozpětí. Stavba stále větších modelů není snobismus některých modelářů (jako je tomu u velikosti aut či ráže osobních zbraní), větší modely se totiž o hodně lépe řídí, jsou méně závislé na počasí (větru) a tudíž vhodnější mj. pro letecké snímkování. Mají dostatek potenciálu unést kvalitní fotografický přístroj (také se to děje). Pro malé modely je dost oblíbená kamera FlyCamOne http://www.airace.cz/airace/flycam/, která je u nás k dostání za necelé 2 000 Kč. Váží 32 g. Jsou samozřejmě i dokonalejší (a těžší) přístroje, u nás se projevuje lidová tvořivost úpravami různých běžných kamer a fotopřístrojů. Existují také kamery, které jsou umístěny v modelu na místě pilota a kopírují směr otáčení hlavy pilota na zemi. Ten má na hlavě snímač pohybů a jejich vysílač a na očích speciální brýle, do kterých je obraz z modelu přenášenб a tak vlastně vidí to, co by viděl z modelu. Kamery s vysílačem se používají v modelech místo hledáčku, operátor na zemi dává pokyny pilotovi (nebo to pilot zvládá sám) a po správném nasměrování záběru celým modelem pořizuje snímek fotopřístrojem, jehož objektiv je nastaven do stejného směru jako objektiv kamery. – pozn. Petr Švarc
19) Čtyřrotorový vrtulník AirRobot může změnou tahu rotorů ovládat směr, rychlost a výšku letu. Řízení je velice citlivé a přesné, s vrtulníkem lze létat i bez přímé viditelnosti. Místo kamery jej lze osadit třeba termovizí nebo kamerou pro noční vidění. Podle provozních parametrů může létat při větru až do 8 m/s. Prototyp stojí cca 50 000 švýcarských franků. Blíže na http://www.airrobot.com/englisch/index.php.

_____________________________________________

Související články: Virtuální panoramatické prohlídky a tzv. virtuální procházky

Autor děkuje za cenné rady a doporučení Petru Švarcovi a Petru Bendlovi z Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR a Jaroslavu Horovi a Tomáši Bartůskovi z firmy Panoramas.cz.

Jan Hlaváček, 26. března 2009