Tulák
20. Srpen 2008 - Zobrazeno: 4,910 x
Ovšem, Petra jsem znal od malička. Proto si taky myslím, že ty jeho trable měly trošku jinou příčinu, než se obecně soudí. Pravda, doma to neměl moc útulné, starý Janeček je těžký opilec, ale proto přece kluk neutíkal.
Vzpomínám, jak se jednou ztratil, to mu byly sotva dva roky. Matka byla celá zoufalá, všichni jsme se vypravili Péťu hledat, a já ho skutečně našel. Představte si, že ten capart prokličkoval třemi předměstskými dvorky, překonal víc než metr vysokou zídku a vlezl do zpustlé zahrady. Prodíral se kopřivami a křovím pořád dál, podrápaný, popálený a poštípaný od much, jenže náramně šťastný. Brečet začal teprve když jsem ho popadl a on pochopil, že dobrodružná výprava končí.
Víte, někdy si myslím, že naše společnost je šitá na míru usedlých lidí. Když je někdo pracovitý, cílevědomý, odpovědný a cestovatelskou touhu uplatňuje jen v období řádné dovolené, je vážen a ctěn. Běda však, pokud se člověk narodí s duší kočovníka. Možná, že za starých časů to mívali tuláci snazší, našlo se víc řemesel, kterým se mohli věnovat. Dráteníci, kotláři, cirkusáci nebo mlynářští krajánci putovali od města k městu, vandr patřil k praktickému vzdělání, každý pořádný pohádkový Honza občas popadl raneček buchet, políbil mámu na čelo a šel.
Péťa Janeček poprvé doopravdy utekl z domu, když mu bylo třináct. Toulal se přibližně týden a zpátky ho přivezli policisté. Otec mu nařezal a měl pocit, že je věc vyřízená. Nebyla. O půl roku později utekl Petr zase. Tentokrát na své pouti vyloupil pár rekreační chat a Janeček musel poškozeným zaplatit náhradu. Nic tak nerozzuří alkoholika, jako neplánovaná ztráta peněz, které hodlal propít. Janeček popadl pásek, a kdybych tenkrát nezakročil, asi by syna utloukl. Potom přišla zima a během ní relativní klid, sotva však oschly meze a vítr začal vonět po jaru, byl Petr zase pryč. Skoro dva měsíce o něm nikdo neslyšel, a když ho chytli, nevrátil se domů, nýbrž putoval do jakéhosi domova mládeže, jak se eufemicky říká polepšovnám. Dost pravidelně mi odtamtud psal. Nevím čím jsem si získal jeho důvěru, ale popravdě řečeno docela mě to těšilo, pečlivě jsem mu odepisovalo a jednou jsem ho tam byl navštívit. Zamřížované okna, pach zelí z centrální kuchyně a strohé povely vychovatelů. Prostředí bylo útulné asi jako kasárna a zdálo se zřejmé, že až po zimě vyleze sluníčko, neudrží chlapce v pasťáku ani deset zámků.
Oni jsou horší než já, řekl mi tehdy tiše a já jsem naprosto přesně věděl, co tím myslí. Petr na svých cestách za svobodou občas něco ukradl, ale nikdy neběželo o nic velkého. Konzervy, kus salámu, celtu nebo deku, jednou obnošený svetr, to když ho zaskočilo chladné počasí. Jenže majitelé těch chat a chalup, kde občas přespal, hlásili úplně jiné škody. Postrádali videa, benátské lustry, starožitný nábytek a barevné televizory. Pokušení zahojit se na pojišťovně bylo asi příliš velké.
Mluvil jsem o tom s vyšetřovatelem, ale ten jen krčil rameny, říkal, že je to těžké, když už někdo vleze do cizího stavení, tak musí s podobným rizikem počítat.
Od svých patnácti let, kdy dospěl do věku trestní odpovědnosti, nesl tedy Petr Janeček na bedrech i hříchy, které nespáchal a v neútulném prostředí polepšovny čekal na svůj soud. Měl být koncem února, ale z jakýchsi technických důvodů se líčení odložilo až na květen, a to bylo na Péťu příliš pozdě. V polovině dubna se protáhl šikmou šachtou, kterou uhlíři sypali do sklepa koks, a byl v trapu. Byl to jeho poslední zdařilý útěk a vyprávět o něm chci proto, abyste pochopili, jaký byl vlastně Petr Janeček kluk.
Nazdařbůh mával na výpadovce na automobily, náklaďák ho dovezl do Tábora, odtud pokračoval s nějakou vodáckou partou na Písek a Strakonice, v Horažďovicích se s rozloučil a vyrazil pěšky po okresních silničkách směrem k šumavským kopcům. Tehdy se jaro dost zpozdilo, v příkopech ještě ležely zbytky tajícího sněhu a na spaní pod širákem bylo ještě pořádně chladno. K večeru se dostal do podhorského údolí, kde bylo několik opuštěných rekreačních chalup, vybral si tu nejblíže u lesa, přelezl plot, ale dřív, než se pokusil dostat do domu, všiml si chlapa ležícího vedle pootevřených vrat stodoly. Polekal se, nejdřív chtěl okamžitě utéct, jenže pak mu to nedalo, zkusil nahmatat tep, zjistil, že je slaboučký, ale tepe. Od té chvíle začal jednat naprosto racionálně a beze zmatků. Protože okolní chalupy byly docela prázdné, zatáhl chlapíka do stodoly, a aby docela neprochladl, obložil ho všemi dekami a houněmi, které našel. Potom nasedl na stařičký bicykl a odjel shánět pomoc. Ve spádové obci o tři kilometry dál bylo policejní oddělení. Petr nezaváhal ani na chviličku a vtrhl dovnitř. Chápete oč šlo? Dobře věděl, že ho tam okamžitě seberou. Na útěku byl teprve první den, ještě si vytoužené svobody vůbec neužil. A přesto to udělal, aby zachránil člověka, kterého neznal a vlastně mu do něj nic nebylo.
Policisté zavolali sanitku, sami se okamžitě vypravili na místo, každý dělal co mohl, přesto však chalupář o den později v nemocnici zemřel. Marnost nad marnostmi, stojí psáno, marnost nad marnostmi a všechno marnost.
Petra Janečka odvezli zpátky do výchovného ústavu, to už měl ovšem pověst zvlášť nebezpečného útěkáře, což znamenalo ostřejší režim, omezení vycházek a tak dál. Nechápu to. Vždyť je to úplně stejné, jako by byl pták za přirozenou touhu létat potrestán zavřením do ještě těsnější klece.
“Nedostanou mě,” psal Péťa ve svém posledním dopise, “fakt ne. V tomhle baráku mě nikdo neudrží.”
Vzato čistě prakticky - opravdu ho neudrželi. Při svém posledním pokusu o útěk přelézal na druhou stranu dvora po úzké římse ve čtvrtém patře budovy, pár metrů před cílem se celý kus barokní fasády odlomil, Petr se zřítil dolů a byl na místě mrtvý.
No, to je celé. Zůstalo pár dopisů, které mi napsal, uzavřený vyšetřovací spis a několik žádostí o náhradu za nikdy neexistující přehrávače, televizory a videa…
A taky vítr co voní jarem a mraky ženoucí se po nebi kamsi za obzor. Možná, kdyby se Petr narodil o pár století dřív, mohl z něj být slavný cestovatel, polárník nebo třeba jen plavčík na nějaké krásně skřípající námořní plachetnici. Ale to jsou takové dědkovské úvahy. Moderní doba zkrátka romantikům nepřeje, ten poslední, kterého jsem viděl, měl oči rozšířené nadšením, tvář poštípanou od komárů a byly mu necelé dva roky.
Antonín Jirotka
(In: Neviditelný pes, 25. 8. 1999)
