Antonín Jirotka odchází na zasloužený odpočinek
3. Červenec 2008 - Zobrazeno: 5,058 x
Představovat milovníkům detektivních povídek Zdeňka „Antonína” Jirotku je jako nošení dříví do lesa. Není u nás nikdo lepší jak on. Syn spisovatele Zdeňka Jirotky (Saturnin aj.) mi jednou u piva vysvětlit, že Antonínem je proto, aby se to nepletlo. “Přibližně v roce 1971 jsem nastoupil do časopisu Signál, kde jsem dostal na starosti krimi-rubriku, a tím pádem mě to začalo trošku zajímat, líbily se mi ty věci kolem, začal jsem to dělat. Ale to je už hezká řádka let. Mně se vůbec líbí žánr povídka,” řekl před časem. Několik let byl na mé přání také členem redakční rady Kriminalistického sborníku. Naposledy pracoval v časopisu POLICISTA. Právě v těchto dnech Tonda odchází do důchodu a stěhuje se na chalupu. Snad tam nepřestane psát. Přeju mu hodně zdraví a pohody. Doufám, že mi neutrhne hlavu, když přetisknu jednu z jeho skvělých povídek, kterou jsem našel ve svém archivu.
Vánoční houba
V sobotu ráno se ozval signál opakovaně pískanej pod oknem. Vyklonil jsem se a dole stál Arnošt v kulichu a s bruslema přes rameno.
„Mrzne, vole,” hulákal, „přece nebudeš porád chrnět.”
Všechno kolem bylo skutečně pokryté stříbřitou jinovatkou a venkovní teploměr ukazoval minus osm. Tak na tohle jsme se těšili už dlouho, protože v poslední době nestály zimy za nic a bruslit se dalo jen na stadiónu, což je hrozná otrava, neboť se tam musí jezdit oblble do kolečka a s hokejkou člověka okamžitě vyhoděj.
„Batě už polejvá.”
„Mažu,” řekl jsem a vyběhl z domu jako tajfun. Šli jsme na plácek za cihelnou a Arnošt cestou povídal, že v rádiu prorokovali příliv arktického vzduchu nejmíň na tejden, chumelit prej z toho sice nebude, ale mrznout určitě ano.
„To je milionové,” vyhrkl jsem, zrovna totiž začínaly vánoční prázdniny a vyhlídka na to, že se bude hrát hokej každej den, byla skoro tak dobrá jako zájezd na hory.
Na plácku, kde se v létě kope fotbálek, Batě bojoval s černou gumovou hadicí podobně jako Laokoon s těma mořskejma potvorama.
„Co blbneš, to musíš jemně…”
„Jo? Tak to pojď zkusit.”
Arnošt šel, takže za chvíli byli mokří oba, ale nijak zvlášť jim to nevadilo. Batě měl s sebou obrovskou kabelu, kam mu maminka nacpala tolik náhradních triček a svetrů, že by to stačilo na celé mužstvo.
„Za půl hodiny je to jako zrcadlo,” tvrdil Arnošt a táhl hadici do správcovské boudy, aby nezamrzla. Batě si zatím se znaleckým výrazem ve tváři vybíral hokejku. To byla samozřejmě jen taková hra, on je hroznej nešika a jinam než do brány se stejně postavit nedá.
Lesklej povrch kluziště zšedl, to znamenalo, že mrzne opravdu parádně. Batě si šněroval kanady a vypadal zadumaně.
„Včera,” povídal, „se v lesejčku střílelo.”
„To je ohromné,” řekl Arnošt ledabyle. Abyste rozuměli, Batě je nejen sádelnatej a nešikovnej, ale ještě si strašidelně vymejšlí.
„Vážně, ňákej chlap tam měl flintu.”
„Hrabě Kolovrat,” mínil Arnošt. „Přišel si trochu zalovit do svého starého panství.”
„Ale já to myslím vážně.”
„Jasně, to musely bejt rány, co?”
„Ani ne,” řekl Batě váhavě. „Spíš to jen tak pleskalo. Řekl bych, že měl tlumič.”
„Takže gangster,” konstatoval Arnošt. „Tiše trénuje, aby nás mohl oloupit o puk.”
Ke kluzišti se pomalu scházeli ostatní kluci, Batě měl zarudlé tváře a bylo vidět, že se začíná rozčilovat.
„Ale,” trval na svém, „já fakticky viděl v lesejčku chlapa, jak střílí z flinty.”
„A cos tam vlastně dělal ty?”
„Hledal houby,” řekl Batě vážně. Tak to už bylo trochu moc.
Petr se rozchechtal a Arnošt mávl rukou na znamení, že ho to žvanění nebaví.
„Ste úplně pitomí,” hájil se rozzlobenej Batě. „Penízovka sametonohá ještě před tejdnem parádně rostla. Kdybyste z ní ochutnali polívku, tak by se vám dělaly boule za ušima.”
„No jo,” zabručel Suchyňa smířlivě, „tak nás na ni někdy pozveš, že jo?”
Brusle zazvonily o led, hrálo se až do oběda, byl krásnej zimní den a bledé sluníčko svítilo z modré oblohy. Okolo poledne přišel do boudy správce pan Martínek a vařil čaj, sklenici za čtyři koruny, což je docela solidní cena. Potom se začali trousit velký kluci, dávali si grog, holky se chichotaly, Martínek pustil magnetofon a za chvíli už to na kluzišti vypadalo stejně pitomě jako na zimním stadiónu. Tak jsme se sebrali a šli domů. Byl to vlastně docela obyčejnej prázdninovej den, a vyprávím o něm tak podrobně jenom proto, že následující tejden, ve středu, někdo zastřelil starého Burdu.
Celá čtvrť toho byla plná, i v novinách se to objevilo, nikdy bych nevěřil, že se něco takového může stát zrovna u nás, na předměstí. Václav Burda byl dlouhé léta vedoucí zdejší potravinové samoobsluhy, a když došlo k privatizaci a krám šel do aukce, tak ho koupil. Za děsnou fůru peněz, ale táta říkal, že je to dobrej obchodník a určitě se mu to brzo vrátí. To ovšem netušil, že to dopadne takhle blbě…
Burda prodejnu náramně zvelebil, zboží měl spoustu, takže k němu začali chodit lidi z celého okolí. Zavíral v sedm večer, to vždycky obřadně stáhl mřížovou roletu, načinčané výlohy nechal svítit celou noc, zamkl, nasedl na mopeda a vyrazil k domovu. Nejezdil po silnici, ale po opuštěné cyklistické stezce, no a tu nešťastnou středu nedojel. Vrah ho za Landsingerovým sadem střelil do hlavy a nechal do rána ležet na zbytcích sněhu a zmrzlého bláta. Bylo to otřesné, úplně nepochopitelné.
Teprve pozdějc se ukázalo, že se ztratila kabela, ve které pan Burda každej den odvážel z obchodu tržbu. A nebylo to tak málo, v předvánočním blázinci se kupovalo víc než jindy, pachatel ukradl skoro čtvrt milionu korun.
Postávali jsme u Martínkovy boudy, usrkávali horkej sladkej čaj a pak mě něco napadlo.
„Hele, a co jestli projednou ten užvaněnej Batě nekecal?”
„Cože?”
„No, jak minule krákoral o tom pistolníkovi v lesejčku.”
„To byla pěkná blbost.”
„Počkej, co když ne?”
„Burdu zabili pozdějc.”
„No jo. Ale představ si sám sebe na místě toho grázla. Máš pušku, kterou chceš někoho oddělat, jenže nevíš, jestli to vůbec funguje, třeba střílí přesně, ale taky možná pěkně zanáší. Co uděláš? Pudeš to vyzkoušet, ne? V zimě je opuštěnej lesíček
úplně ideální místo.”
„Jo, a Batě houbařil!”
„I to je docela možné,” řekl jsem. „Koukal jsem do atlasu. Ta jeho penízovka skutečně v zimě roste, říká se jí taky vánoční houba.”
Poslední argument zapůsobil a Arnošt začal konečně o problému přemejšlet.
„To by ale znamenalo,” řekl pomalu a vychrstl zbytek stydnoucího čaje na zem, „to by znamenalo, že Batě viděl vraha na vlastní oči.”
* * *
Hokej ztratil veškerou přitažlivost, najednou se nám zdálo, že jsou mnohem důležitější věci, než se pitomě honit za bláznivém kouskem tvrzené gumy. Chtěli jsme si všechno pořádně ujasnit, a tak jsme se sešli u nás, v mém pokojíčku na bojové poradě - Arnošt, Batě a já.
„Batě,” řekl Arnošt vážně, „tohle je konec srandy. Jestli sis to vycucal z prstu…”
„Já nikdy nekecám,” prohlásil Batě tak přesvědčivě, že kdyby ho člověk neznal, snad by mu i uvěřil.
„Zvopakuj to!”
„Prostě šel jsem se podívat, jestli něco nenajdu, víš? To bylo ještě před tím, než začlo mrznout.”
„Dál!”
„Přitom jsem slyšel ty rány. Takové divné. Nevěděl jsem, co to je, a pak jsem mezi stromama, kousek nad paloukem, uviděl toho chlápka. Zrovna se balil. Vyndal lauf z pažby, potom všechno strčil do takového pytlíku a nacpal pod kabát.”
„Měls brejle?”
„Měl. A to je na dálku vůbec nepotřebuju.”
„Jak vypadal? To ti nikoho ani nepřipomínal?”
„To ne, ale…”
„Ale co?”
„Když zmizel, šel jsem se na to místo podívat. Bylo to tam celé rozdupané. Řádka stop vedla nahoru k cestě. A ty šlápoty byly takové divné.”
„Jak divné?”
„Nerovnoměrné. Prostě jedna, ta pravá, byla vybočená a mázlá. Pokaždé. Vsadil bych se, že ten chlap kulhal.”
Chvíli bylo ticho a potom Arnošt řekl: „Dobré, Batě. To je konečně něco zajímavého.”
Já navrhl, že by snad bylo nejlepší zajít na policii a byl jsem až překvapenej, kolik nevůle ten nápad vyvolal. Batě povídal, že tam nepude ani za nic, protože z něčeho takového by měla jeho maminka smrt, Arnošt tvrdil, že zatím nevíme skoro nic a s podobnejma dohadama by nás určitě stejně vyhodili.
Tak jsme seděli v mém malinkatém pokojíčku a sna</^>ili se vnést do celé záležitosti nějakej pořádek. Bylo zřejmé, že lidí, co věděli jak lehkomyslně vozí Burda z prodejny tržbu, nebylo tak moc. V krámě byly zaměstnané samé ženské a k nim se střílení moc nehodilo, skladník zase dojížděl z Jíloviště, kde měl na trénování mnohem lepší prostory než v našem mrňavém lesíčku.
Zkrátka, zdálo se pravděpodobné, že to byl někdo místní, možná pravidelnej zákazník. Soused, se kterým se denně vídáme a zdravíme na ulici.
„Kluci,” řekl Batě nešťastně, „ale to je přece hrozné.”
„Je,” připustil Arnošt. „A ty buď šťastnej, že si nevšiml, žes ho šmíroval. Jinak bys tu už asi s náma neseděl.”
Batě pobledl, ale neříkal nic, měl jsem dojem, že ta odmítnutá spolupráce s policií by mu už nepřipadala tak hrozná.
„Takže,” pokračoval Arnošt, „stačí vzít všechny mužské z okolí a vybrat toho, kdo pajdá.”
Jak se vzápětí ukázalo, záležitot zdánlivě prostá narazila na velkou lidskou nevšímavost. Najednou jsme se vůbec nemohli dohodnout, kdo vlastně kulhá a kdo ne.
„Pinkas?”
„Ale ne. Belhá se jen když se vrací z hospody. Jinak chodí normálně.”
„Kadlec?”
„Blbost. Pan Kadlec je s fotbalistama v Africe. Vrátit se mají až někdy na Novej rok…”
Snažili jsme se vzpomenout na všechny, i na ty chlápky, co jsme je neznali podle jmen, protože se přistěhovali do nedávno postavenejch bytovek, ale pořád nám na vraha nikdo nepasoval. Pomalu nás celé pátrání přestalo bavit, najednou se setmělo, byl krásnej mrazivej večer a protože jsem neměli nic pořádného na práci, sebrali jsme se a šli do bijáku. Hráli tam americkou kovbojku, nic moc, jenže člověk se při takovejch filmech dostane do pohody. Dostavník, lumpové, symptickej frajer na flekatém koni. Pak závěrečnej polibek hlavního hrdiny a zachráněné blondézy, muzika ještě hrála na plné pecky, ale lidi už se zvedali z vrzajících křesílek a mazali ven. Batě vypadal, jako že je z příběhu vážně dojatej, zatímco Arnošt měl oči navrch hlavy.
„Podívej,” zasyčel a stiskl mi ruku až to zabolelo. Neměl jsem tušení o čem mluví. Proud lidí se šinul kolem šatny, kam si už stejně léta nikdo kabáty nedává, vyšli jsme ven, kde chřupal přemrzlé sníh.
„Koukej, vole,” opakoval Arnošt.
Kousek před náma šel pan Krušina. Ve světle pouličních luceren se jeho myslivecké klobouk kejval přesně podle toho, jak rytmicky napadal na vybočenou pravou nohu.
* * *
Podezřívat někoho neznámého je náramně lehké, jenže když takovej padouch konečně dostane tvář a jméno, tak na vás padne úzkost.
Jiří Krušina. Nikdy jsme se moc rádi neměli. Pamatuju, to jsme byli ještě děti, tak vyhrožoval, že nám zabaví koloběžky, pokud na nich nebudou zvonky nebo jak si chodil stěžovat po rodinách, když na něj někdo místo pozdravu vyplázl jazyk.
„Dycky to byl vůl,” prohlásil Arnošt.
„Volů je spousta,” řekl Batě filozoficky. „Tady jde o to, jestli je taky vrah.”
To byla správná otázka, nikdo z nás se na ni neodvážil odpovědět přímo, proto jsme sbírali další drobné důkazy.
„Hele, v trafice si kupoval ameriky po kartonech. A to normálně hulí startky.”
„Já se ptal táty,” řekl Arnošt, „jak vlastně vypadá tlumič. Je to prej jednoduché, něco jako hrnec u automobilového vejfuku. A Krušina je nástrojař.”
„Včera prohrál v hospodě ve voku nejmíň čtyři stovky…”
Faktů přibývalo, naše podezření se pomalu měnilo v jistotu a bylo až neuvěřitelné, jak je k takové spoustě indicií nevšímavá policie. Copak je vážně vůbec nezajímá,
že někdo z ničeho nic kouří drahé cigarety, rozhazuje po putykách a prohrává v kartách?
„Měli jsem tam zajít.”
„Už je pozdě,” mínil Arnošt. „Jen by se vztekali, že jsme nepřišli dřív.”
„Ale přece jen…”
„Koukej, jsou za to placení, tak ať se předvedou.”
Nejistota se táhla dál. Krušinu nikdo k výslechu nezavolal, žádná domovní prohlídka se u něj nekonala, nic ho neobtěžovalo.
Čas šíleně letěl, najednou bylo silvestra a dopoledne jsme si chtěli trochu zahrát hokej. Led byl hrozně rozježděnej, ale nemohli jsme ho pokropit, protože správcovská bouda byla zamčená a navíc přelepená takovejma orazítkovanejma náplastma.
„Hergot, co to je?” zuřil Arnošt. Potom jsem se dozvěděli, že správce hřiště a výrobce čajů pana Martínka zatkla policie pro důvodné podezření z vraždy obchodníka Burdy.
* * *
V kanceláři to vonělo cigaretovým kouřem, muž na druhé straně psacího stolu nás pozorně vyslechl, ale nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Ba ne, mládenci, to jste vedle. Ty peníze jsme u pachatele našli, dokonce i s Burdovou taškou. Pytlácká kulovnice byla schovaná na půdě a navíc se Martínek sám ke všemu přiznal. To nemá chybu.”
„Jenže Krušina…”
„Je to možná trochu nepříjemné, ale nikoho nezastřelil.”
„Přece kulhá!” vyhrkl Arnošt urputně.
„To je možné,” připustil detektiv a vytáhl ze spisu strojem popsané papíry. „Ovšem, tady se o tom taky hovoří. Když šel Martínek zkoušet do lesíku tu pušku, uklouzl a podvrtnul si kotník. Ještě dneska to má oteklé.”
Odcházeli jsme z policejní budovy a připadali si jako pitomci. Jen Batě zářil.
„Tak vidíte,” hulákal na celé kolo, „vidíte, že jsem nekecal!”
Přiznali jsme mu to, ať má radost. Mimochodem, on už vážně nežvaní tak jako dřív. Všechny nás pozval na polívku, kterou jeho maminka uvařila z té vánoční penízovky. A pravdu to bylo docela dobré
Antonín Jirotka
