Marný boj za omezení práv strážníků
29. Červen 2008 - Zobrazeno: 3,987 x
Sobotní PRÁVO (28. 6. 2008) napsalo, že mezi poslanci, kteří ve Sněmovně zvedli ruku pro návrh, aby se městským strážníkům odňalo právo měřit rychlost, byl i ministr dopravy Aleš Řebíček (ODS). Ten je nyní ochoten změnit názor. Ovšem jen v případě, že budou přijata taková opatření, aby měření rychlosti radary přestalo být pro města a obce pouhým kšeftem. Jak ministr dopravy připustil, z měření rychlosti se stal politický problém. “Já ve Sněmovně hlasoval z odborně bezpečnostního hlediska a teď jsem se ocitl pod tlakem senátorů,” řekl Právu Řebíček..
Jakkoliv nestraním názorům a hlavně skutkům vládnoucí ODS - v drtivé většině případů s nimi ostře nesouhlasím, ať už se jedná například o pseudo-reformu zdravotnictví či bezpečnosti státu - tentokrát bych se pod názor ministra dopravy podepsal také. Je to tak a ne jinak.
Pokud by se měl oné bouři ve sklenici vody udělat tipec, stačilo by do návrhu zákona vložit jednoduché ustanovení, že peníze vybrané za pokuty by měli strážníci městské policie povinnost odevzdat do černé díry Kalouskova státního rozpočtu (jako je tomu v případě pokut vybraných státní policií), a byl by klid. Stát by netratil, strážníkům by zůstala jejich moc, technika by byla nadále využívaná a chudáci řidiči by museli pískat, jak jsou nastavené noty… Já vím, klid by nebyl, to by starostové alias senátoři řvali dvakrát víc, ale bylo by aspoň jasné, proč je takový zájem o pokuty vybrané na teritoriích obcí.
Činnost městské policie není podle mne ani zdaleka motivována snahou pomoci občanovi v nouzi, když se dostane do problémů, hlavně při zajištění jeho bezpečnosti, není orientována na zajištění nočního klidu a veřejného pořádku v oné přemíře variant, jak ji známe z praxe, a snad zcela zapadl i původní live-motiv, že by měla hlavně působit svojí přítomností preventivně. Její činnost je zcela nepokrytě a bohužel dosti viditelně orientována na „povinnost” přinést do městské pokladny co nejvíce peněz pramenících z pokut. Není třeba dlouze přemýšlet, kdo je takto ponouká. Samozřejmě, že jejich zřizovatel (obec), který(á) mnohdy argumentuje právě takto: vrazili jsem do vašeho zřízení fůru peněz, tak je koukejte vrátit. A protože žijeme v raném divokém kapitalismu, je také vaší povinností vydělat něco navíc! Jenže, lidi, kterým by měla městská policie sloužit, nejsou blbí, jak si o nich myslím jimi zvolení zastupitelé, a už mají dost buzerace, arogance a přehánění vlastní důležitosti atd., kterou městská policie leckde trpí.
Abych nebyl nespravedlivý, mezi strážníky se najdou i rozumní lidé (a chtěl bych věřit, že jich je většina), v řadě měst svoji roli plní, občané si na ně zvykli. Minimálně jednoho superblbce v řadách strážníků ale znám a dodnes jsem nerozdýchal, že mu byla svěřena moc a zbraň.
Jelikož na chleba i na pokuty se vydělává těžce, ruku v ruce s tím jde buzerace, arogance, přehánění vlastní důležitosti, jak už jsem napsal výše. Musí to být opravdu těžké přesvědčit občana, že spáchal přestupek, když mu bylo naměřeno 51 km/hod. v obci. „Jak vyplývá ze statistiky ministerstva dopravy, vůbec nejčastěji bodovaným přestupkem je překročení rychlosti v obci o méně než dvacet kilometrů,” píše PRÁVO. Žádná statistika ale nedokáže popsat, jestli to bylo v úsecích opravdu nebezpečných, nebo naopak v „pastičkách”, kde se splete i chytrý a zkušený řidič.
Není dobrý protiargument, že státní policie jistou míru překročení rychlosti toleruje (viz cit. článek), protože metodika, ve které jde o vybírání peněz od občanů, by měla být stejná. Nabízí se několik důvodů, proč je státní policie trošku benevolentnější: Možná proto, že má s problematikou zajišťování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu větší zkušenosti. Možná si uvědomuje, že pokutovat řidiče za překročení rychlosti v řádu jednotek by neúměrně zahltilo správní orgány, protože já bych na místě nezaplatil ani haléř, kdyby mi strážník řekl, že jsem překročil rychlost o 1 nebo 2 km/hod. (možná bych ho poslal raději někam, aby moje ztrestání státní mocí stálo za to). Proč? Protože neexistuje způsob, kterým by si řidič byl schopen OBJEKTIVNĚ ověřit, kolik v daném (radarem měřeném) okamžiku jede (jel). Zaprvé proto, že každý běžný tachometr (analogový i digitální) v osobním autě či dodávce lehce proměřuje (zpravidla sice „nahoru”, ale proměřuje). Za druhé, nenahrává rychlost, takže chybí protiargument proti tvrzení policejního orgánu či strážníků, byť vybavených radarem. Že každý tachometr proměřuje si lze velmi snadno ověřit na satelitní navigace, pokud je vybavena touto funkcí měření. Ale ani navigace nenahrává, bohužel.
Je zde ale ještě jedno úskalí, které se vůbec nebere v úvahu. Má skutečně řidič možnost v KAŽDÉM okamžiku zkontrolovat svoji rychlost? Vychází se z toho, že má, ale není to pravda. Jen namátkově. Jízda v koloně na dálnici (třeba na Jižní spojce v Praze) v pátečním zhuštěném provozu. Tři, občas čtyři jízdní pruhy, auta předjíždějí zleva i zprava, pozornost řidiče musí být na vozovce a ve zpětných zrcátcích. Kdo nepatří ke zkušeným, nemá čas se podívat na tachometr. Prostě nemá. Všichni jednou mezi 70 až 100 km/hod., borci co mají na pokuty mnohem rychleji. A najednou bílá příčná čára a na sloupu kamery. Bacha! Hrc na brzdu a chudák za ním dobrzďuje očima. Ostatně, předepsaná osmdesátka na Jižní spojce prošpikovaná pastičkami na měření rychlosti - to je skutečně prevence k pohledání. To je ten pravý školní příklad buzerace řidičů spojený s „auto-bankomatem” radnice. Tuhle pseudo-prevenci ale nejspíš zaplatily autoopravny, které z těch vynucených karambólů mají největší prospěch.
Jiný příklad, kdy šofér nemá šanci zkontrolovat si rychlost, jakou jede. Jsou to majitelé vozidel Citroen Xsara Piccaso. Fantastický design, nejen palubní deska předběhla jednu generaci, sdružený digitální ukazatel, navíc se zabudovaným automatickým ztemněním v nočním provozu. Jak ale auto pozná, že je noc? Jednoduše, když řidič rozsvítí světla, nebo - má-li namontováno speciální zařízení - hned při nastartování motoru. No, a právě s tím, že se u nás bude muset svítit i ve dne, citroenoví inženýři, kteří koncem 90. let m. st. kontruovali Piccaso, jednoduše nepočítali. Takže, start, zapnutí světel a na palubní desce (skoro) tma. V protisvětle za slunečného počasí tma úplná. Zatímco u novějších modelů Piccasa se dá počítač oblafnout, u starších to ještě nikdo nedokázal (aspoň mi tak tvrdí ve velmi renomované opravně citroenů). Anebo že by se už někdo našel? To bych snad i zaplatil. Zatím jsem narazil na jedinou hlídku, která mne změřila. Nebylo to moc. Naštěstí to byla hlídka státní policie. Požádal jsem praporčíka, aby se sám podíval, co vidí na palubní desce, když si sedne místo mne za volant. Nevěřil svým očím, protože tam neviděl nic. Pochopil. Co by udělala hlídka městské policie? To je úplně jasné.
Nikdy jsem se zcela bez výhrad nesmířil s tím, že městské policie vznikly. Od prvopočátku jsem měl pochybnosti o vymezení jejich kompetencí. Rozum mi zůstával stát, když jsem viděl, co bylo vloženo milionů do jejich vystrojení a vybavení, mnohdy zásadně převyšující vybavení policistů státních.
Měl jsem možnost si na toto téma povídat se zastánci městských policií, jinak s moudrými lidmi, kteří snášeli zajímavé a vskutku hodnotné argumenty. Nicméně, ono drobení státní moci až na místní úroveň mi vždycky připadalo jako plátování nefungujícího (a nebude to lepší ani po Langerově pseudo-reformě policie, spočívající v dalším rozmělnění centrálního řízení policejního sboru způsobem vytvoření 14 samostatných policií (plus jednoho trapného zbytku v bývalé centrále), kterým budou velet hejtmani a nikoliv policejní prezident, a které už ani náhodou nebudu metodicky řídit centrální odborné útvary, jinými slovy vytvoření samostatných účetních jednotek, což umožní další rozškatulkování a znepřehlednění toku peněz z eráru, ze kterých si každý „krajský” bude nakupovat co se mu zlíbí, a ne co je potřeba pro zabezpečení policejní práce v globálním pohledu, což navíc povede k abnormálnímu nárůstu byrokratického týlového aparátu, který bude muset onu pseudo-reformu nějak(?) zvládnout).
Pardon, jelikož v předešlém odstavci myšlenka vložená do závorky učinila původní větu zcela nepřehlednou, začnu znovu. Takže: Nicméně, ono drobení státní moci až na místní úroveň mi vždycky připadalo jako plátování nefungujícího a vyvolávalo to ve mně asociaci, že na stejnou metodu snad museli přijít i Jan Žižka a Prokop Holý, když budovali svoje kruhové obrany jihočeských měst vozovou hradbou a náborovali do svých řad nevzdělané chasníky a zemědělce. Jenže, to byla opravdu jiná doba!
Nepochybně se najde tisíc oponentů k tomuto názoru a budu cupován. Tak dobře. K čemu je ale strážník na přechodu pro chodce před školou, který plká s nějakými ženskými (asi učitelkami), zatímco děcka a řidiči vzájemně kličkují na přechodu. Kdyby odvážně vstoupil do vozovky a usměrňoval provoz krouživými pohyby paží, doplňujíce to pískáním na píšťalku, vzbudil by zajisté zájem, třeba jen pubertálních dívek, které by si o jeho hrdinném počínání povídali o školní přestávce.
Jiný příklad: K obvyklým hrám „našich” městských strážníků (mluvím o Praze 6) patří rozdávání lístečků s oznámením o nevhodném parkování. (Poznámka: Že by se obec, tedy jejich zřizovatel, zamyslela nad řešením nedostatku míst k parkování v ulicích sídlišť, to ne; a přitom rezervy JSOU (stále je tam fůra nevyužitého místa), které by šly využít jen s trochou českého rozumu, aniž by to zkomplikovalo život hasičům a záchranářům). Komické na tom je, že parkovačky strážníci rozdávájí převážně kryti pláštíkem noci, když nikomu nevadí ani auto zaparkované na střeše. Obvykle ten, co přijede bydlet pozdě v noci, ráno zase pospíchá podnikat.
Příklad konkrétní: K samoobsluze, na kterou vidím z okna bytu, přijela žena se dvěma dětmi. Nepochybně potřebovala něco nakoupit k večeři. Kde má ale před samoobsluhou zaparkovat, když pan majitel Billa takovou věc prostě řešit nebude? A místní radní samozřejmě také ne? Ti z nepochopitelných důvodů dopustili, aby se z obslužné komunikace do sídliště stal průtah na Kladno. Přes sídliště! Což ve svých důsledcích znamenalo omezení počtu parkovacích míst. Tak se přitlačila před přechod na vyšrafované pole, které tam nechal namalovat nějaký dopravní inženýr… A hle. Minutu poté, co zaparkovala, jdou kolem tři strážníci. Taky do samoobsluhy. Jeden z nich neopomene zkazit ženě večeři, plácne jí za okno parkovačku. Za deset minut žena i s dětmi a nákupem nastupují, všimla si parkovačky a čte si ji. Koukám, tři strážníci si koupili tři nanuky a jako myšky se protáhli kolem řidičky. Ne že by s ní hned na místě přestupek vyřešili, z mého pohledu maximálně domluvou. Jak malí kluci jí v tom stresu nechali. Řidička odjela a v následujících dnech ji čeká složité jednání s městskou policií. Padesát metrů od místa zločinně zaparkovaného auta se na plné kolo řehtají tři strážníci. Přes držku by zasloužili.
Kde je tedy jejich místo? Přiznávám, že je mi to úplně jedno. Jejich existence i neexistence vyjde nastejno. Jen polemizuji s tím, co je jim dáno do vínku. Měření rychlosti vozidel na silnicích to rozhodně není. Ale protože jde o kšeft, ve své podstatě o velký keft, nepochybuji, že moudří senátoři alias starostové návrh zákona vrátí a donutí poslance ke změně. Argumenty se přitom budou hodit jakékoliv. A strážníci budou dál, kryti křovím a drahými služebními vozy, měřit a buzerovat řidiče.
Viděl jsem v televizi jednu mladou slečnu z Besipu, tak mladou, že jsem si říkal, že ještě nedávno jezdila na tříkolce. Jak ta ale všemu rozuměla? Prý za nárůst dopravní nehodovosti může RYCHLOST. Bože! Odpustil bych jí, že nedávala pozor v hodinách fyziky, ale šířit takový blud mezi lidmi ji odpustit nemohu. Nezvládnutí rychlosti, které dosahují silné vozy, nezkušenými řidiči - to bych bral. Ale to je jiná kapitola. Já jenom, že takové hloupé názory mohou ovlivnit předpokládané zvýšení rychlosti na dálnicích na 160 km/hod.
Jan Hlaváček, 29. června 2008
