Pane plukovníku, napište si žádost…, aneb Autor je příliš slušný estét
18. Říjen 2008 - Zobrazeno: 4,802 x
Zdá se, že jednou z nejoblíbenějších činností managementu české kriminální policie posledních dvou let je podávání žádostí o uvolnění ze služebního poměru. Odcházejí zpravidla ti nejosvědčenější, nejzkušenější, nejlepší. Lidé, kteří něco dokázali. Velitelé, kteří mají přirozený respekt, kteří dovedli nejen definovat náročné cíle, ale dovedli jich i dosáhnout.
Do příslušného formuláře tihle ostřílení bojovníci obvykle žádný důvod nevyplňují. Až na výjimky odcházejí tiše, bez komentářů a při svém odchodu často neuslyší ani ono prosté děkuji. Někteří, jako např. odcházející ředitel pražské policejní správy Petr Želásko, si ještě vyslouží pochybné rýpnutí svého ministra vnitra.
Jiří Komorous bude možná výjimkou. Mnoho let patřil k těm nejviditelnějším postavám ve vedení. Na rozdíl od mnoha jiných se nebál vystupovat před médii, na rozdíl od mnoha jiných se také dovedl vyjadřovat. Měl to, čeho se mnoha současným šéfům kriminálek nedostává. Mluvím o razanci a odhodlání se zločinem opravdu bojovat. Nepatřil k těm, kteří práci u kriminálky považují za úřad a nejraději jej vykonávají ve své kanceláři.
Nemohu uvěřit, že právě on by byl unaven bojem se zločinem, kterému zasvětil svůj život. Uvěřil bych spíše tomu, že je unaven poměry v české policii, svými nadřízenými, především pak způsoby jejich jednání a řízení. Modelem řízení, který říká: „Chceme změnu, netušíme však, o čem by měla být.” - „Chceme dělat správné věci, netušíme však, které to jsou.” Současné vedení ministerstva vnitra a policie tomu říká reforma, mnohem více se to však podobá personální čistce.
„Pane plukovníku, potřebovali bychom, abyste odešel… máme zájem se dohodnout… prosím, napište si žádost o přeložení na méně exponované místo.” Tak nějak zní úvodní věty rozhovoru, které vyslechli někteří z mých bývalých kolegů v nedávné minulosti od svých nových nadřízených. Příčinou není žádné selhání dotyčného důstojníka. Jen snaha pod pláštíkem reformy dosadit do vedoucí pozice „novou tvář”, někdy i bez ohledu na to, že „nová tvář” je jen „manažerským embryem”.
Ono personální „osvěžování” však odpaluje salvy torpéd, jež decimují již tak významně oslabenou motivaci policistů. Každý policista na vlastní oči vidí v barvách svou možnou perspektivu. Tvrdě léta dřít, vypracovat se na nějakou úroveň a pak zjistit, že se někomu - toho času důležitému - nelíbí vaše tvář, sbalit kufr a odejít.
V podmínkách současné policie můžete zapomenout na nějaká pevná pravidla služebního postupu. V situaci, kdy vedete válku se zločinem, si také nemůžete dovolit vést válku ještě se svými nadřízenými. Při výkonu této profese se bez podpory nadřízených prostě neobejdete. Pokud vám dá nadřízený najevo, že máte odejít, obvykle to znamená, že vám žádná jiná možnost nezbývá. Odejdete. Nerad bych však předjímal skutečné důvody odchodu Jiřího Komorouse. Hlasité vytrubování policejních špiček o odchodu se všemi poctami mi však trochu zavání falešnými tóny. Opravdu mu chtějí poděkovat za odvedenou práci a skvělé výsledky, anebo se jen třesou, aby legendární velitel za sebou pořádně a nahlas nepráskl dveřmi? V takovém případě by pečlivě lakovaná fasáda zřejmě zřetelně oprýskala.
Jak se zdá, skuteční bojovníci se zločinem jsou v řadách služby kriminální policie a vyšetřování čím dál větší vzácností. Je třeba se zeptat, zda jde o přirozený proces vymírání, či zda náhodou nejde o skryté vybíjení. Bylo by také zajímavé odkrýt vlivy ministerstva vnitra, nebo lépe řečeno, osobní vlivy ministra vnitra na obsazování některých velitelských funkcí v Policii ČR.
Ať už je to ale jakkoliv, nemohu se ubránit pocitu, že management služby kriminální policie a vyšetřování v posledním období poněkud houbovatí.
Vladimír Zimmel, 8. 10. 2008; In: PRÁVO. V krimi-servis.cz publikováno se souhlasem autora.
* * *
Nedá mi to, abych událost odchodu plukovníka Komorouse od Policie ČR neokomentoval dvěma poznámkami k věci.
Především chci vyjádřit, že souhlasím se vším, co okolo dané „kauzy” napsal Dr. Zimmel. Ve skutečnosti je jeho kritika, směřující na panáčka, v současnosti sedícího na nejvyšším postu ministerstva strachu, velice umírněná, protože Zimmel je příliš slušný estét. Vím o čem mluvím, protože ministrovu bezostyšně špinavou hru se „starými strukturami” jsem zažil na vlastní kůži. Nic na tom, že jsem byl po více jak roce soudem očištěn z nařčení, které se nikdy nestalo. Panáček, v jistých kruzích přezdívaný Íčko, dal svým úředníkům pokyn k odvolání. Nejspíš jsem pro něho moc silný protivník, aby mohl prohrát soud hned v prvním kole. Budiž. Čekám, jaký další „důkaz” o neexistujícím zločinu vymyslí chlapci, co v době, kdy já údajně škodil této zemi, oni ještě za sebou tahali kačera. Panáček Íčko k tomu má po ruce vynikajícího vědce-badele, nepochybně s fantastickou odbornou průpravou z dob svého svazáckého působení, který se sice občas tváří jako bratr bratrů Mašínů, ale o životě ví kulové. O jeho metodách práce se už dokonce ví i v zahraničí: Romanopisec Benoid Duteurtre v listu Le Figaro označil Žáčkův Ústav pro studium totalitních režimů za novodobou podezřelou inkvizici. Metody špinění lidí na základě jediného a neprůkazného papíru vyhrabaného kdesi v archivu, navíc organizace pochybné pověsti, „důkazu” vytrženého z kontextu, považuje za odsouzeníhodné i spisovatelka Yashima Rezová - to v souvislosti s kauzou M. Kundery (viz PRÁVO, 18. 10. 2008, s. 7). Už i předseda Senátu Parlamentu ČR MUDr. Přemysl Sobotka se konečně začal podivovat, co to ten vědec-badatel vyvádí? Ještě je potřeba, aby už konečně někdo důležitý začal nahlas přemýšlet, jaká zrůdnost byla v podobě tohoto ústavu vymyšlena a jak nebezpečné „Džiny” tam zaměstnaní lidé vypouštějí! Základní otázka totiž zní, k čemu je to všechno dobré?
Druhá poznámka je věnovaná příteli Komorousovi. O jeho uvažování o odchodu z Policie ČR jsem samozřejmě věděl od chvíle, kdy jsem musel odejít sám. Kamarádi si řeknou mnohé. Protože svůj definitivní úmysl podle mne zveřejnil příliš brzo, čekají ho asi v posledních třech a půl měsících služby perné chvilky. Na jednu stranu ho nenechají na pokoji novináři, na druhou stranu pozná, kdo z jeho lidí se na jeho odchod těší, byť mu třeba celé roky „rektifikoval”. Lidem z Protidrogovky, kteří mne svého času poctili jedním ze svých vzácných vyznamenání, čehož si vždycky budu velmi vážit, přeju, aby měli štěstí při výběru nového šéfa. Je to moc důležité. Nechť se zeptají jinde…
A Jirkovi Komorousovi děkuji za to, co v policejní službě dokázal a také, že jsem s ním mohl spolupracovat. A přeju mu vše dobré!
Jan Hlaváček, 18. 10. 2008
